Tak jsem se zas jednou stěhovala. Opět jsem si prožívala všechny ty slasti a strasti stěhování. Nebo spíš noční můru. Upřímně obdivuju lidi, kteří se často stěhují. Já to provedla v životě jen 3x a už posledně jsem si říkala, že další stěhování absolvuji jedině v případě mé nedobrovolné lobotomie. Fascinují mne záběry z amerických filmů, kde stěhování provádějí za pomocí jednoho osobního auta, jednoho kufru a jedné kytky v náručí. Fakt??! Nechápu…
Co nemusím, nevyhodím
Ano, chápu, jsem takzvaný „schraňovač“. Schovávám skoro všechno, k čemu mám nějakou vzpomínku. „To mám po mamince, to mám po babičce…“, „to mám od dcery, tohle od syna, tamto zas od první lásky..“. Ráda tvořím, všechno možné. Ráda chodím na maškarní plesy. Takže věci nevyhazuju, protože, co když to jednou budu potřebovat. Když se jednou za čas vypnu k psychickému výkonu a některé věci vyhodím, pravidelně se během pár dní či týdnů poté stane něco, k čemu bych danou věc, kterou jsem vyhodila, potřebovala. Takže mé stěhování je noční můra.
Nový byt
Koupila jsem si byt. Ano, konečně. Konečně budu bydlet ve svém a nebudu platit horentní nájmy. Nicméně chodím do práce, v práci se dovolená plánuje měsíce dopředu, takže na samotné stěhování není moc času. Přestěhovat všechny moje krámy, nábytek, dát do pucu původní byt, alespoň částečně uzpůsobit nový byt… No, práce jak na kostele. A nebyla bych to já, kdybych si ji ještě něčím výživným neopepřila. 
Chybička se vloudí
Opravdu není nad to si den před předáním bytu,
kdy finišujete malování, stěhování, úklid, zabouchnout dveře od bytu a zůstat i
s dcerou a starou matrací, která cestovala do popelnice na chodbě. 
Vevnitř
moje klíče od bytu, dceřiny klíče od mého bytu, jejího bytu, mobilní telefony a
všechny věci.
Před odchodem bereme matraci, v tom mám záblesk: „Klíče!“ Ještě si tak říkáme „to by bylo blbý si zabouchnout byt“. Vyjdeme z bytu, říkám dceři „zabouchni“. V tu chvíli, kdy dcera zabouchla, koukám na ty klíče … „mám klíče od špatného bytu“.
Všechno má své řešení
Nezbývalo než jít na pivo do blízkého pubu, odtud zavolat synovi, který byl na služební cestě v Německu, jestli už je zpátky, neb byl jediný, kdo ještě vlastní klíče. Prostě Ifanka alias Kalamity Jane měla opět svůj den a zdárně zaperlila Tím i zpestřila narozeninový den své dcery, který by jinak strávila jen nudným malováním a úklidem. Myslím, že na svoje třicátiny asi bude dlouho vzpomínat.
A jak vy vzpomínáte na svá stěhování? Taky máte nějakou pikantní historku?
Jsem průvodcem žen v jejich sebepřijetí, sebeprezentaci a vytvoření zdravého a spokojeného života a jedinečného, originálního a inspirativního a stylu.
Mou vášní je inspirovat a vést ženy ve znovunalezení jejich unikátní osobnosti, krásy a charismatu, pulsující životní energie, zdravého těla a mladistvého elánu. K odvaze být samy sebou a ukazovat jim, že každá z nás může být v jakémkoli věku duchem mladá, svobodná a je jediným neopakovatelným originálem.
Jinak jsem docela normální ženská, rozpuk mládí mám už definitivně za sebou, životem značně otřískaná, nicméně fasáda stále zachovalá, „a interiér“ víceméně v původním stavu Jako správný introvert miluju knížky, filmy, muziku, fotky a umění vůbec, ale také módu a design. Taky ráda tvořím. Kdeco. Některé výrobky můžete najít v části „obchod“. Část extroverta ve mně mne i v 50 táhne na koncerty a rockové festivaly a různé jiné akce a nejspíš může i za tyhle stránky…
Celý můj příběh si můžete přečíst zde https://jednodusevpohode.cz/muj-pribeh/
Stres, přepracovanost, deprese, nemoci, syndrom vyhoření, … to vše známe z našich životů. Ale musí tomu tak být? Měli to tak i naši předci v minulých stoletích? Asi ne. Ale nedělejme si iluze, oni zas měli jiné věci, které už zase dnes tak moc nemáme my.
Každodenní tlak je obrovský
Řešíme obrovský každodenní tlak na výkonnost, vzhled, dokonalost. Jsme bombardováni přemírou podnětů, které ani nestíháme vnímat a už vůbec ne do hloubky vstřebat. Všechno chceme a chceme to hned, včera bylo pozdě. Hádejte, co to s námi udělá? Jak dlouho to naše tělo a duše vydrží? Je to jako s pružinou. Nemůžete ji natahovat do nekonečna. Jednou pružit přestane. Nebo se rovnou přetrhne. Jak z toho ven?
Víte, na koho se obrátit?
Co uděláte, když potřebujete nějakou radu? Zeptáte se přítele. V soutěžích přítele na telefonu. A upřímně, kdo to s vámi myslí vždycky nejlíp? Kdo vás nejlíp zná? Kdo ví, jak fungujete? No přece vy sami. Vaše tělo a vaše duše. Tak proč jim lidé málokdy umí naslouchat? Protože abyste je slyšeli, co vám chtějí říct, musíte se zastavit, zklidnit, ztišit a poslouchat, co vám chtějí říct. Někdy nám to chtějí říct tak moc a tak dlouho a my pořád ne a ne poslouchat, až pohár trpělivosti přeteče a objeví se nemoc, problém. Až zpětně si uvědomíme, jak moc naše tělo a duše volaly o pomoc.
Zastavme se a vnímejme
Zastavme se. Vnímejme, co cítíme, Kde nás píchá, tlačí, svírá. Kdy cítíme bolest fyzickou nebo psychickou. Přemýšlejme, co tomu předcházelo. Co je příčina a co je následek. Naučme se rozlišovat, co jsou touhy a přání mé a co nám implantovali rodiče, škola, společnost, přátelé a další.
Nemusíme být dokonalí. Nemusíme mít dokonale uklizeno, být dokonalé manželky, matky, hospodyňky, pracovnice, milenky, atd. Okna nám neutečou, manžel může večeři udělat místo nás, v práci nakonec vždycky budeme zastupitelní. Naučme se říkat ne a odpočívat.
Kdo je váš nejlepší kamarád?
Když se naučíte poslouchat svoje tělo a svou duši, získáte dva nerozlučné přátele, na které se můžete spolehnout. Už vás nikdo nebude moci dotlačit někam, kam nechcete, protože budete vědět, kdy to pro vás je a kdy není dobré. To, že jste přepracovaná nebo že se blíží nemoc, budete vědět dopředu a můžete se vyvarovat mnohem větších problémů. Vaše tělo si samo řekne o to, co potřebuje i v jídle. Pamatuji si, jak jsem jednou po vyčerpávající nemoci dostala obrovskou chuť na zeleninový salát. Já, která se zeleninovým salátům vždycky spíš vyhýbala. Prostě si tělo řeklo o přísun vitamínů a dalších látek. Může to být i chuť na sladké, kdy tělo potřebuje dodat energii (nezaměňovat s tím, když nás honí mlsná a my každý večer zbaštíme celou čokoládu). Když potřebujete jen dodat energii, zjistíte, že vám z té čokolády nakonec stačí pouhých pár kousíčků.
Jakmile se spřátelíte se svou duší, můžete najednou překvapivě zjistit, že vás vůbec nenaplňuje vysoce stresující manažerská pozice, že takovou práci vykonáváte spíš kvůli tlaku okolí a společnosti a finančnímu zajištění a že chcete třeba raději pečovat o opuštěná zvířata nebo odjet zachraňovat deštný prales. Jen pozor na to, aby taková změna nebyla jen útěk od problémů. Ale vaše duše by to měla poznat.
A co je taky důležité – vaše duše a vaše tělo jsou přátelé na celý život. Zůstanou s námi celý náš život. Chovejme se proto k nim s láskou a respektem.
A co vy? Přátelíte se taky sami se sebou?
Líbil se vám článek? Dejte mu To se mi líbí nebo ho sdílejte níže
Jsem průvodcem žen v jejich sebepřijetí, sebeprezentaci a vytvoření zdravého a spokojeného života a jedinečného, originálního a inspirativního a stylu.
Mou vášní je inspirovat a vést ženy ve znovunalezení jejich unikátní osobnosti, krásy a charismatu, pulsující životní energie, zdravého těla a mladistvého elánu. K odvaze být samy sebou a ukazovat jim, že každá z nás může být v jakémkoli věku duchem mladá, svobodná a je jediným neopakovatelným originálem.
Jinak jsem docela normální ženská, rozpuk mládí mám už definitivně za sebou, životem značně otřískaná, nicméně fasáda stále zachovalá, „a interiér“ víceméně v původním stavu Jako správný introvert miluju knížky, filmy, muziku, fotky a umění vůbec, ale také módu a design. Taky ráda tvořím. Kdeco. Některé výrobky můžete najít v části „obchod“. Část extroverta ve mně mne i v 50 táhne na koncerty a rockové festivaly a různé jiné akce a nejspíš může i za tyhle stránky…
Celý můj příběh si můžete přečíst zde https://jednodusevpohode.cz/muj-pribeh/