Mám teď pár dní volna a samozřejmě, jako vždy, když mám trochu více volna, mám velkolepé plány. No dobře, ne plány, protože plánování nesnáším, ale představy. V tom jsem mistr. Mám představu, že umyju okna, udělám pořádek v knížkách, opravím tátovi kalhoty, dopíšu ebook, napíšu pár článků, zajdu si na procházku, odvezu tátovi ty kalhoty, setkám se s rodinou a přáteli. A samozřejmě ještě u toho nakoupím, uvařím, vyperu, uklidím. 
Fakt?! Za 3 dny?!
Nevím, jestli máte taky obdobně velké oči, ale tuším, že v tom nejedu sama. Pak máme výčitky, že jsme nestihli všechno, co jsme chtěli a máme pocit, že jsme neschopní, že jsme to nezvládli.
V mozku máme vyšlapané ty oblíbené cestičky, jimiž naše úvahy a chování šly již nesčetněkrát a pak uvažujeme stále stejným způsobem. Stejným způsobem jednáme, chováme se a jedeme jak přes kopírák. A to i v případě, že víme, že je to nebetyčná blbost. A pak se bičujeme, dostaví se dobře známý pocit sebemrskačství, že bychom měly být ještě lepší, stíhat toho víc, dokonalejší než dokonalé.
Nemusíme být ani perfekcionisti, aby se tenhle pocit nedostatečnosti dostavil. Máme pocit, že se to od nás očekává. Že když tohle očekávání nesplníme, nebudeme dost dobré, že někoho zklameme.
Přitom stačí tak málo. Nechtít stihnout všechno, co bychom potřebovali a co nám v naší pomýlené představě připadá neodkladné a být k sobě laskaví a mít pochopení. Nakonec okna můžeme umýt i příští týden, naproti tomu s někým, na kom nám záleží se už třeba nemusíme potkat.
Já už před lety dokázala v určitém momentě přehodit výhybku. Plány mám stále velkolepé, nebo alespoň představu o tom, co by bylo fajn, kdybych udělala. Ale vždycky v tu chvíli, kdy se mne začne zmocňovat panika, že jsem chtěla ještě tohle a tohle, přinutím se zastavit a podívat se na situaci reálně. Začnu se ptát sama sebe:
A co se stane, když to všechno nestihnu? No, nic, no.
A co z toho fakt hoří? Nebo naopak. Co mi udělá radost?
Pak se pochválím za to, jak jsem šikovná a co už jsem udělala, vychutnám si ten okamžik. Dívám se na dokončenou práci a snažím se vychutnat si tu radost a hrdost na sebe, že mám kousek splněný za sebou. A pak se pustím se toho, co buď hoří anebo co mě potěší. Že jsem nestihla všechno? No a? Udělám příště.
Máme všichni na sebe velké nároky. Jsme tak naučení. Abychom byli dokonalí a stihli toho co možná nejvíc. Ale nejen že to není třeba, dokonce nám to vyloženě škodí. Pak jsme bezdůvodně ve stresu a pod tlakem. Zapomínáme se pochválit a odměnit za to, co jsme už udělali a užívat si přítomnost a každé pěkné chvíle.
Takže až budete mít zase volno, nezapomeňte na to, že život není jen o povinnostech, ale hlavně o tom si užít hezké chvíle. Jak se říká „práce neuteče, nemá nožičky“. Zahoďte ten bič, co držíte nad sebou, udělejte to, co uznáte za potřebné a nezapomeňte se za to pochválit. Raději volný čas spravedlivě rozdělte – část času využijte na „být“ (s rodinou, přáteli, sami se sebou) a část na „dělat“ (povinností a práce je vždycky hromada).
Líbil se vám článek? Dejte mu To se mi líbí nebo ho sdílejte níže 
Jsem průvodcem žen v jejich sebepřijetí, sebeprezentaci a vytvoření zdravého a spokojeného života a jedinečného, originálního a inspirativního a stylu.
Mou vášní je inspirovat a vést ženy ve znovunalezení jejich unikátní osobnosti, krásy a charismatu, pulsující životní energie, zdravého těla a mladistvého elánu. K odvaze být samy sebou a ukazovat jim, že každá z nás může být v jakémkoli věku duchem mladá, svobodná a je jediným neopakovatelným originálem.
Jinak jsem docela normální ženská, rozpuk mládí mám už definitivně za sebou, životem značně otřískaná, nicméně fasáda stále zachovalá, „a interiér“ víceméně v původním stavu Jako správný introvert miluju knížky, filmy, muziku, fotky a umění vůbec, ale také módu a design. Taky ráda tvořím. Kdeco. Některé výrobky můžete najít v části „obchod“. Část extroverta ve mně mne i v 50 táhne na koncerty a rockové festivaly a různé jiné akce a nejspíš může i za tyhle stránky…
Celý můj příběh si můžete přečíst zde https://jednodusevpohode.cz/muj-pribeh/
Česky by se dalo říct „proudění“ či „plynutí“, ale nějak ten náš výraz příliš dobře nevystihuje stav, který to obnáší. Znáte tu situaci, když děláte něco, co vás baví, těší a najednou vám to odsýpá, jde to od ruky, až úplně zapomenete na čas. Natolik se pohroužíte do dané činnosti, že se zdá, že okolní svět úplně přestal existovat. Znají to všichni umělci, řemeslníci a vůbec tvůrčí lidé a vlastně každý z nás. Potom znáte flow. Je to velmi příjemný až euforický pocit. Dokonalé ztělesnění bytí v přítomném okamžiku.
Můžeme ho využít i u praktických činností
A fajn je, že ho můžete uplatnit i v běžných činnostech v domácnosti či činnostech, která nás prostě nebaví. Ano, já vím, že jsou mezi námi takové ženy, které uklízení baví, ale třeba já mezi ně nepatřím ani omylem. Ale zjistila jsem už dávno, že jestli danou práci budu dělat ztuha a s odporem nebo s lehkostí a radostí, závisí na mém duševním rozpoložení. Takže místo toho, abych se nutila třeba do mytí oken, když se mi vůbec nechce a jsem utahaná jako štěně, počkám si třeba týden nebo 14 dní na den, kdy mi je fajn a energie mám na rozdávání a pustím se do toho. Najednou mě to baví a přistihnu se, že to mám nejen neuvěřitelně rychle hotovo, protože si to užívám a nedělám to z „musu“, ale že navíc udělám ještě mnoho dalších věcí, které jsem sice neplánovala, ale když už mi ta práce jde tak hezky od ruky…
Dělejme to po svém
Všichni máme v hlavě takové to přesvědčení, že to přece musím dnes nejpozději zítra udělat. Ale je tohle přesvědčení opravdu naše? Nebo se nám do hlavy implantovalo neustálým předáváním z generace na generaci a společenského přesvědčení, že takhle je to správně? Znáte to „nejdřív práce, potom zábava“. A co když to někdy uděláme naopak? Nejdřív zábava, u které si odpočineme, odreagujeme se a nabereme novou energii a pak práce, která nám tím půjde víc od ruky, protože budeme odpočatější a budeme mít víc elánu. Zkuste se zamyslet nad svými myšlenkami, které se vám v hlavě rojí. Ten věčný kritik, který vám říká, co všechno musíte a jak. Jsou to opravdu vaše myšlenky nebo vašich rodičů nebo jste to někde četla a získala jste dojem, že tak je to správně, protože se to tak „dělalo vždycky“. Ale vy jste vy. Ne vaše matka, ne vaše sousedka, ne společnost. Vy se rozhodujete sama za sebe. Tak si užijte tu svobodu volby a pusťte se třeba nejdříve do věcí, které máte rády a nakonec zvládnete s lehkostí i to, co vás neskutečně otravuje.
Nezapomeňte – jsme ženy, měly bychom zářit a ne být uštvané a vyčerpané „obstaravatelky“ všeho možného. A co je ještě důležité – opravdu nemusí být všechno dokonalé, je to opět jen v naší hlavě.
Máte i vy nějaký trik, jak si užít práci, kterou nemáte rádi?
Líbil se vám článek? Dejte mu To se mi líbí nebo ho sdílejte níže 
Jsem průvodcem žen v jejich sebepřijetí, sebeprezentaci a vytvoření zdravého a spokojeného života a jedinečného, originálního a inspirativního a stylu.
Mou vášní je inspirovat a vést ženy ve znovunalezení jejich unikátní osobnosti, krásy a charismatu, pulsující životní energie, zdravého těla a mladistvého elánu. K odvaze být samy sebou a ukazovat jim, že každá z nás může být v jakémkoli věku duchem mladá, svobodná a je jediným neopakovatelným originálem.
Jinak jsem docela normální ženská, rozpuk mládí mám už definitivně za sebou, životem značně otřískaná, nicméně fasáda stále zachovalá, „a interiér“ víceméně v původním stavu Jako správný introvert miluju knížky, filmy, muziku, fotky a umění vůbec, ale také módu a design. Taky ráda tvořím. Kdeco. Některé výrobky můžete najít v části „obchod“. Část extroverta ve mně mne i v 50 táhne na koncerty a rockové festivaly a různé jiné akce a nejspíš může i za tyhle stránky…
Celý můj příběh si můžete přečíst zde https://jednodusevpohode.cz/muj-pribeh/