Máme tady léto a s ním i milované sluníčko a s ním i zapeklitá otázka. Být na sluníčku často? A kolik? Prospívá nám nebo ne?
Nějaké to století zpátky se dámy z vyšších kruhů vůbec neměly na sluníčku pohybovat, aby se jim nevytvořily vrásky a skvrny od sluníčka, který by mohly znehodnotit jejich porcelánovou pleť.
Pár desítek let zpátky naopak bylo (a někdo to tak má dodnes) módní extrémní opálení, protože přece opálená kůže je tak sexy.
Jenže se přišlo na možnosti rakoviny kůže a zase se začalo říkat, že na sluníčko rozhodně ne.
Když jsem byla po operaci rakoviny, sdělila mi sestra, že už nesmím na slunce, jedině tak maximálně po 16.hodině. „Cože? Já? Která tak miluji slunce? To mi nemůžete udělat!“ Sestra mě uklidnila, že v mém případě, protože zákrok byl menší, stačí, když slunce prostě jen omezím. A to už léta nevylehávám celé dny u vody a nesluním se hodiny. Ale představa, že bych už nikdy nemohla být delší dobu na slunci, byla pro mně děsivá.
Pravdou je, že sluníčko potřebujeme a pravdou také je, že dlouhodobé vystavování slunci vede ke stárnutí kůže a může vést i k rakovině.
Své by o tom mohl vyprávět Bill McElligott, řidič kamionu. Řídil 28 let kamion a nikdy nepoužíval sluneční krém. Jeho levá část tváře byla proto vystavena působení slunce přes okénko u řidiče a rozdíl mezi levou a pravou půlku obličeje je dost šokující
Na druhou stranu sluneční záření nám poskytuje vitamín D, který podporuje imunitní systém, tvorbu protizánětlivých látek v těle, mozkovou aktivitu, zabraňuje osteoporóze, působí příznivě na krevní tlak a potřebujeme ho pro naše kosti a svaly. Je potřebný i ke zpomalení genového poškození a tím působí jako prevence proti zrychlenému stárnutí.
Jak přijímat vitamín D?
Je potřeba si uvědomit, že až 90% příjmu vitamínu D je zajištěno jeho tvorbou v kůži v důsledku působení slunečního záření. Ale vzhledem k tomu, že dnes býváme méně venku na čerstvém vzduchu a více v uzavřených prostorách, vystavujeme se obecně slunečnímu záření méně. A míváme proto často deficit tohoto vitamínu.
Určitě bychom se proto měli zaměřit i na potravu bohatou na tento vitamín. Jeho zdrojem jsou potraviny živočišného původu – tučné mořské ryby, játra, vaječný žloutek, případně i plnotučné mléko, máslo. A doplnit vhodným doplňkem vitamínu D.
Pokud se podíváme na doplňky stravy s vitamínem D, udává se denní doporučená dávka v hodnotě 400 I.U. (zkratka i.u. znamená international units a odpovídá konkrétnímu množství 10 mcg – mikrogramů). Podle nejnovějších výzkumů jde ale spíše o minimální množství. Příznivé zdravotní účinky se údajně projeví až u mnohem vyšší dávky až 6000 i.u. (40 – 150 mikrogramů).
Nejlepší způsobem získání vitamínu D je ale pravidelné opalování a to dokonce nejenom na slunci, ale také prý v bezpečných soláriích třeba v zimním období. Opalováním není myšleno se hodiny péct na sluníčku, to může být pro mnoho lidí opravdu rizikové. Je důležité si být vědomi toho, jakou máme pleť a kolik pigmentu. Nejsnazší to mají ti, kteří se dobře opalují dohněda, kteří nejsou rudí jako raci po pobytu na sluníčku. Také se to liší v různých částech světa, podle toho, kde je více nebo málo slunce. Málo slunce má také vliv na naši duševní pohodu. Na to nezapomínejme. Nedostatek slunce může způsobovat depresivní stavy.
Udává se, že bez krému s ochranným faktorem by měl člověk být na slunci 15 – 30 minut, podle svého typu kůže. Nicméně… lidé například v Modrých zónách, kteří jsou známí svým zdravím a dlouhověkostí bývají venku na slunci a čerstvém vzduchu hodně často a pochybují, že používají nějaký krém s ochranným faktorem.
Takže jak je to s tím opalováním? ANO nebo NE?
Ano. Ale jak už jsem zmínila toho Míru…
– vyhýbejte se ostrému polednímu slunci
– nepřehánějte to a respektujte svůj typ pokožky
– pokud jste na slunci delší dobu než 20-30 minut, používejte krém s ochranným faktorem
– noste klobouky, abyste chránili obličej
– vystavujte slunci spíše ruce a nohy
– noste sluneční brýle kvůli ochraně očí
– po opalování nepoužívejte hned při sprchování mýdla a mycí gely, aby se mohl vitamín D vstřebat z kůže
Slyšeli jste už někdy o Iris Apfel? Tato inspirativní dáma je důkazem toho, že věk je opravdu jen číslo. Nedávno oslavila 101 let a stále platí za módní ikonu.
Iris Apfel nemůže nikdo přehlédnout a nejspíš si ji budete už navždycky pamatovat. S největší pravděpodobností za to může její obliba ve výrazných špercích, velkých brýlích a zářivých barvách. Je prostě nepřehlédnutelná.
Říká se o ní, že má eklektický vkus. A ten já mám taky, takže mě její módní vkus baví. A co je na jejím stylu skvělé? Je vidět, že to baví i ji.
Vyrostla jako jedináček a v dětství ji babička zabavila hraním si s kousky látek, ze kterých šila pro charitu. Sama Iris říká, že to byla chvíle, kdy se začala zajímat o barvy a vzory, a to formovalo do budoucna její profesní dráhu i její neopakovatelný styl. Vytvořila s manželem úspěšnou společnost zabývající se interiérovým designem.
A že byla opravdu úspěšná, dokládá i množství slavných jmen jejich zákazníků. Od Bílého domu (např. pro Billa Clintona) přes miláčka Ameriky Jacqueline Kennedy Onassis až po ikonu zlatého věku Hollywoodu Gretu Garbo. Ve světě módy ale první velkou zakázku dostala až ve věku 90 let!
Módní hvězdou se stala ve svých 84 letech doslova přes noc. Metropolitní muzeum vystavilo její rozsáhlý módní archiv a sbírku bižuterie, která byla upravena s jejími kousky oblečení a samozřejmě typickými brýlemi. Ukázal se tím její hravý zábavný přístup k módě a z Iris Apfel se stala módní ikona a celebrita. To ji dovedlo k nabídkám navrhování módy a dokonce k podpisu smlouvy s modelingovou agenturou ve věku 97 let. Sama o sobě s typickým humorem říká, že je „geriatrická hvězda“.
I ve svých 100 letech stále pracuje a stále ji to baví. Pracuje stále na několika různých projektech, jedním z posledních byla řada brýlí pro známou firmu Zenni Optical. Potvrzuje tím fakt, že většina 100letých v modrých zónách, ale i jinde, jsou aktivní a činorodí lidé. Říká o sobě, že je takový králíček Energizer.
Zdůrazňuje také význam blízkých osob, které nás budou podporovat. A ví, o čem mluví. Její spokojené manželství trvalo 68 let, její manžel zemřel 3 dny před svými 101.narozeninami v roce 2015. Ale tím, že ji vždy podporoval v činnosti, se i přes velký zármutek znovu pustila do práce.
Její pracovitost a hravost dokládá to, že pokud chceme žít dlouho a aktivně, je zapotřebí být aktivní a čilí. A jak říká sama Iris, chceme-li zůstat mladí, musíme myslet jako mladí. Zachovat si hravost, smysl pro humor, dobrodružství, schopnost žasnout a objevovat. Také o sobě říká, že je nejstarším žijícím teenagerem na světě. Zachovat si energii, hravost, aktivitu, je někdy náročné, obzvlášť když už člověka něco bolí, ale nejen dle jejích slov, ale i jejího života se to rozhodně vyplatí. Objevovat, zkoušet nové věci.
Dnes má 1,9 milionu nadšených fanoušků na Instagramu, kteří oceňují její neutuchající aktivitu a hravost. Sama říká, jakou radost jí dělá, když jí lidé říkají, že jim dodává odvahu a že jim tím, co dělá, velmi pomáhá.
A i když si všichni, stejně jako Iris, říkáme, že věk je jenom číslo, Iris na rozdíl od mnoha jiných přesně tak i funguje a myslí. Snaží se sice na sebe být opatrná, nejí nezdravá jídla, alkohol jen výjimečně, pravidelně cvičí. Ale sama zdůrazňuje, že je to hlavně o nastavení mysli. O našem postoji, který k životu a ke stárnutí zaujmeme. Důležité je být sám sebou. Mít svůj vlastní styl.
A trefně podotýká, že styl se odvíjí od toho, jak se na věci díváme, jak o nich přemýšlíme, jak se prezentujeme. A Iris Apfel rozhodně styl má. Svůj, nezaměnitelný, zábavný a originální.
Potvrzuje, že mít styl není otázkou peněz, ani toho, co nosíme, ale jak to nosíme. Sama ráda kombinuje drahé kousky s bižuterií za pár korun. Být sama sebou, dávat najevo svou osobnost. I když někomu může připadat její styl výstřední, je prostě její. Je výjimečný, stejně jako sama Iris Apfel. Ona se v něm cítí dobře a oblékáme se především pro sebe. Ne abychom zapůsobili na ostatní.
Takže si najděme svůj vlastní výjimečný styl jako Iris Apfel a buďme neopakovatelným originálem.
Foto: Instagram @iris.apfel
Obsáhlý manuál pro zpomalení stárnutí najdete zde:
Líbil se vám článek? Dejte mu like nebo ho sdílejte.
To, koho v životě obdivujeme, má na naše formování velký vliv. Jejich síla, odolnost, ty dobré vlastnosti nebo cokoli jiného. Takoví lidé jsou pro nás inspirací. Jsou někým, komu se chceme přiblížit nebo podobat. A je jedno, jestli nám je 15 nebo 50. Protože v každém věku nám může přijít inspirativní něco jiného.
Já jsem nikdy jsem moc neobdivovala princezny. Vždycky mi připadaly takové nanicovaté. Jen čekaly až někdo přijde a zachrání je. Až zpětně jsem si uvědomila, že moje hrdinky byly vždy ženy a dívky silné, nezávislé, sebevědomé, inspirativní. Ženy odvážné, osobité, které si navzdory osudu dokázaly něco vybojovat, které měly charakter a vnitřní sílu.
Nikdy dřív mě to nenapadlo, až když jsem dostala nápad na tento článek. A uvědomila jsem si, že se vlastně ty mé hrdinky nezměnily po celý můj život.
Sepsala jsem pár mých hrdinek, které mě provázely životem. Nejspíš nebudou všechny, na některé jsem určitě zapomněla. A protože jsem velký fanda filmů, muziky a literatury, najdete v něm hodně osobností této sféry.
Herečky
Doma jsme se hodně dívali na polskou televizi a protože maminka milovala filmy, viděla jsem už v dětství spoustu amerických a světových filmů ze všech možných období. Měla jsem několik hereček, které mě nejen okouzlily, ale hodně inspirovaly. Jak svou osobností, tak svými rolemi.
Greta Garbo
Její tajemná krása, inteligence, síla i smysl pro humor. Byly pro mě nezapomenutelné její role silných žen jako byla Královna Kristýna nebo Mata Hari.
A také jsem ji obdivovala, když se v určitou dobu stáhla z filmového plátna do ústraní a tam žila svůj život stranou veškeré slávy a publicity.
Katherine Hepburn
Její křehká krása, citlivost, jemnost, půvab a laskavost neokouzlila jen mně, ale celý svět. A jsou dodnes nezapomenutelné. Nejen ve svých filmech, ale i v životě.
Byla dlouho i vyslankyní dobré vůle UNICEF a zasvětila pomoci chudým dětem v Africe, Asii a Latinské Americe, prací přímo v terénu, ošetřováním nemocných dětí a šířením povědomí o podmínkách těchto národů.
Katherine Hepburn
Mám ráda inteligentní muže i ženy. Katherine Hepburn byla velmi chytrá žena s velkým přehledem. A nebyla to jen její inteligence, ale i neobvyklá krása, nezávislost, velký smysl pro humor a průkopnictví v oblasti módy.
Spolu s Marlene Dietrich si velmi oblíbily pánský styl v módě, i díky těmto herečkám se časem stalo pro ženy běžné nosit kalhoty.
Květa Fialová
Dokázala mě okouzlit nejen svou krásou, ale i moudrostí, svými životními postoji, ale také tím, jak uměla stárnout s grácií.
Patřila k našim nejkrásnějším herečkám. Přitom z ní čišela laskavost, životní moudrost, nadhled i smysl pro humor.
Hellen Mirren
Tahle britská herečka je pro mne naplněním rčení, že „zraje jako víno“. I když už je dnes dámou v letech, slaví stále úspěchy nejen na filmovém plátně, ale i na přehlídkových molech, kde je prostě fantastická. Je vidět, že ji to baví, že si to užívá.
Má svůj styl, výrazný, svěží, kteří při tom nepůsobí hloupě nebo lacině. Vypadá moderně a skvěle i ve svém věku po 70. Ale nebojí se ukázat i bez makeupu, jak ráno vyleze z postele. Pro mě patří k ženám, které umí stárnout.
Diane Keaton
Další z mých oblíbených hereček. Mám pocit, že se nezměnila od 70.let, kdy jsem ji začala sledovat. Baví mě její humor a její styl. Pánský styl kombinovaný s ležérní ženskou zdobností, to je moje gusto.
A stejně jako já miluje barety a klobouky typu buřinky. K jejímu stylu patří i další výrazné doplňky jako široký pásek s výraznou sponou, rukavice aj.
Hvězdy sociálních sítí
Není vždy nutné být filmovou hvězdou, aby se člověk stal inspirací i ve zralém věku. Dokazují to mnohé známé influencerky na Instagramu.
Lyn Slater
Jedna z nejznámější módních ikon zralých žen. Žena z akademického prostředí, profesorka a sociální pracovnice, která se stala slavnou módní ikonou po šedesátce.
Nebojí se a má svůj výrazný styl aniž by byla nějak výstřední. V online světě je známá pod jménem The Accidental Icon. Její instagramový profil čítá úctyhodných 759 000 fanoušků.
Iris Apfel
Americká podnikatelka a návrhářka letos oslaví 101 let! Inspirativní žena, kterou nepřehlédnete díky jejím výrazným brýlím a barevným odvážným modelům. Obdivuji její aktivitu, mladé myšlení, styl i smysl pro humor, objevování nových věcí a dobrodružství.
Patří k opravdovým módním ikonám i ve svém úctyhodném věku. Módní ikonou se stala až ve věku 84 let.
Yasmina Rossi
Je dokonalým ztělesním toho, jak se dá stárnout přirozeně, mladě, zdravě a s grácií. Tato slavná modelka je známá svou šedovlasou hřívou vlasů a dokonalou postavou i ve svých dnes 66 letech.
Vypadá jakoby nestárla. Je srovnaná se svými vráskami, šedivými vlasy, které má již od mládí a udržuje si především zdravé tělo, pečuje o pokožku a o svou pohodu.
Zpěvačky
Patti Smith
Výrazná zpěvačka, básnířka, které se říká „kmotra punku“. Žena, která vždycky měla své kouzlo, osobnost, ač nebyla klasickou krasavicí. Která ve svých písních a básních bojovala za lidstvo, nezávislost a svobodu.
Když jsem ji viděla poprvé naživo na koncertě v jejích více než 70 letech, úplně mě dostala svou energií a obrovskou škálou emocí, které v nás všech vyvolala.
Cher
Kdo by neznal Cher. Zpěvačku a herečku, která je známá kromě mnoha hitů a filmů i svými plastikami. Ale o ty tady nejde. Je to žena, která často bojovala.
Několikrát už byla zapomenuta a vždy znovu se jí podařil další skvělý comeback. Ještě výraznější než ten předešlý. Jako člověk, který padne a znovu a znovu vstane a jde dál.
Literární postavy
Měla jsem i hrdinky mezi literárními postavami. Vždycky jsem měla ráda mezi jiným britské klasické autorky jako Jane Austenovou, Emily nebo Charlotte Brontëovy či Daphne du Maurier.
Pipi Dlouhá punčocha
Moje možná první dětská hrdinka. Její osobitost, nezávislost, upřímnost a velké srdce mě prostě dostaly. Chtěla jsem být jako ona a taky jsem chtěla mít koně. Když se mě tatínek zeptal, kde ho jako budeme mít, odpověděla jsem samozřejmě „na balkóně“.
A Pipi je pro mě hrdinkou dodnes. Stejně jako ty ostatní.
Jana Eyrová
Patřila k mým oblíbeným knihám. Četla jsem několikrát knihu a viděla jsem nespočet filmových a televizních adaptací.
Jana Eyrová byla křehká, chudá, ale také hrdá, inteligentní a nezávislá. Byla nezlomná, přitom citlivá a láskyplná.
Scarlett O´Hara
Postava ze slavného románu Sever proti jihu, ke které jsem si nacházela cestu. Zpočátku mi byla hodně nesympatická, sobecká, vypočítavá, marnivá. Ale nakonec jsem si ji zamilovala.
Její sílu, odvahu, rozhodnost, chytrost, pragmatičnost, vztah k rodné půdě a nakonec i její půvab a koketerii.
Mí nejbližší
A hlavně musím zmínit 2 důležité ženy mého života:
Moje maminka
Vynikala krásou, srdečností, přátelskostí. Ráda se smála a uměla si vše vychutnávat. Babička mi vyprávěla, že když moje maminka šla za ní přes dvůr v továrně, všichni chlapi stáli u oken.
Měla neskutečný půvab a kouzlo osobnosti. Naučila mě milovat film, hudbu, ale i třeba ruční práce. Její žáci ji také milovali, posílali jí svoje svatební oznámení nebo pohledy z dovolené.
Neskutečně mi chybí.
Moje babička
Byla z poloviny Maďarka. Možná tím byl dán její temperament, snědá krása a elegance a neutuchající energie. Ani v jejích 70 letech jsme jí nikdo nestačili, když jsme někam šli.
Byla otevřená novým věcem, nevadili jí mí „podivně“ vypadající přátelé rockeři a punkeři. A měla také neuvěřitelnou trpělivost s mým dědou, který na rozdíl od ní věčně brbal na kdeco. Jako anděl, což odpovídá jejímu jménu Andělka.
A udělám ještě jednu výjimku, dám sem jednoho muže. Mého tatínka, tentokrát bez fotky.
Můj tatínek
Je to pro mě jeden ze vzorů stárnutí. Bude mu už 83 let a stále žije naplno jak to jen jde. Každé ráno po probuzení půl hodiny cvičí a pak jde na procházku. Denně 12-15 km. Každý den. Jestli vynechá tak 2 dny za rok, tak je to možná moc. Má už nachozených tisíce km. Jezdí na výlety, stále se vzdělává, hodně čte.
V 80 letech si koupil počítač a kouká na YouTube a Spotify a tam si pouští své oblíbené interprety. Taky se v 80 letech naučil vařit. Konečně!
Vděčím mu za to, že mám široký všeobecný přehled, znalosti z historie, zeměpisu. I to, že umím mít nadhled a dokážu vidět souvislosti a používat kritické myšlení. Ale i to, že mám smysl pro humor a že si dokážeme ze všeho udělat srandu. Takhle chci stárnout taky.
A kdo inspiroval nebo inspiruje vás?
Líbil se vám článek? Dejte mu like nebo sdílejte.
Obsáhlý manuál pro zpomalení stárnutí najdete zde:
Chtěli byste žít do 120 let? Asi ne, že? 
Ale kdybyste se měli dožít 80 – 90 let v plném zdraví a kondici, to už by možná stálo za zvážení, co říkáte?
Možná jste četli článek o izraelských vědcích, kterým se ve spolupráci s Američany podařilo prodloužit myším život o celou čtvrtinu. Zároveň si zachovaly mladistvý vzhled a snížilo jim to i riziko onemocnění rakovinou. Vědci doufají, že by něco podobného šlo i u lidí a že by se tak mohli dožívat 120 let a mohlo by se předcházet závažným chorobám.
Celý experiment se zakládá na proteinu, který se nazývá sirtuin, a označuje se termínem SIRT6. Je to protein, který ovlivňuje zdravé stárnutí i snižuje riziko závažných chorob. Během stárnutí však jeho množství ubývá. Existují přírodní aktivátory sirtuinu jako resveratrol, kurkuma nebo qercetin. Například resveratrol je poměrně známý tím, že je obsažen v červeném víně a podle všeho má pozitivní vliv na choroby srdce a cévní problémy. Nicméně, aby se to nějak výrazněji projevilo, museli bychom ho vypít snad hektolitry. A množství cukru ve víně obsažené spolu s alkoholem nám naznačuje, že nalívat se červeným asi taky nebude to pravé ořechové.
Navíc tyto přírodní látky, které simulují tvorbu sirteinu samozřejmě nemají tak silné účinky jako uměle vytvořený syntetický protein.
K přírodním látkám,
které stimulují tvorbu sirtuinu patří například:
- tmavá hořká čokoláda
- červené víno
- různé bobule (borůvky, rybíz, gója)
- kapusta
- káva
- zelený čaj matcha
- extra panenský olivový olej
- vlašské ořechy
- petržel
- červená cibule
- sója
Tyto účinky sirtuinu zní skvěle, ale je tu zajímavá ještě jedna věc. Na těchto látkách byla vytvořena tzv. sirtfood dieta, kterou údajně držela po porodu zpěvačka Adele. Podle autorů této diety látky stimulující tvorbu sirteinu pomáhají tělu navíc spalovat tuky a podporovat hubnutí.
Zní to všechno úžasně, že? Ale…
Když pominu fakt, že žádná dieta není dobrá, tak totéž platí i o téhle dietě. Jako kterákoliv jiná totiž neposkytuje dobře vyváženou stravu. Zaměřuje se na jeden aspekt a pomíjí jiné důležité složky stravy.
A umíte si představit, že budete jíst a pít třeba jen kapustu, ořechy, cibuli, čokoládu, kafe, víno a borůvky?
Nic jiného?! Děsná nuda.
Také je faktem, že celý výzkum týkající se sirtuinu a jeho vlivu na dlouhověkost, přínosu pro zdraví a ochrany před civilizačními chorobami stále probíhá. Nikdo ještě neví, jaké bude mít účinky u lidí, zda tam nebude nějaký zádrhel. A museli bychom těchto potravin nejspíš sníst kvanta.
Takže co si z toho vzít?
I když nám zmíněné potraviny nezaručí super zdravý život do 120 let, určitě nezaškodí je mít pravidelně ve své stravě. V podstatě se většina řadí mezi tzv. superfoods, čili superpotraviny. Potraviny bohaté např. na polyfenoly a antioxidanty, které mají velmi prospěšný vliv na naše zdraví.
Máme léto, takže vzhůru na borůvky, do letního salátu nebo smoothie dejme kapustu, ořechy, petržel či cibuli, místo sušenek si zobněme pár kostiček kvalitní čokolády a večer si zpříjemněme skleničkou červeného. Aspoň občas.
A to už nezní špatně, co říkáte?
Líbil se vám článek? Dejte mu like nebo sdílejte. 
Už tady máme v podstatě léto a já si uvědomila, že jsem dlouho nesepsala nějaké další radosti a potěšení, které nám dělají život krásném a často na ně zapomínáme nebo si je nejsme schopni pořádně vychutnat. Tak se zpožděním tady máme takový jarní speciál.
. 
Taky tak rády spíte, stejně jako já? Miluju ten slastný pocit po vydatném spánku. A všichni určitě víme, jaké peklo to je, když se nám naopak usnout nedaří.
Už jako dítě jsem spala ráda a dlouho. Táta jen kroutil hlavou, jak můžu tak dlouho spát. A dnes jsem ráda, že spím dobře a když můžu, tak i dlouho.
Jsem hrdinka a jsem výkonná, protože spím málo. Nebo ne?!
Když jsem měla malé děti, podlehla jsem takové iluzorní módě, že je v pořádku spát málo. Že tím ukazuju, jak jsem výkonná, produktivní a co všechno stihnu. Pravda, se 2 malými dětmi je toho hodně, co se musí stihnout. Ale taky si pamatuju, jak jsem byla kolikrát vyčerpaná a strhaná v obličeji. Hned jsem vypadala o 10 let starší.
Naštěstí jsem dostala rozum a dávno nepodléhám iluzorní představě, co všechno musím stihnout, kterou jsem si vytvořila ve své vlastní hlavě. Už neposuzuju svou hodnotu podle toho, kolik toho stihnu a jak dokonalá musím býtOdhoďte ten bič matka, pracovnice, hospodyně.
A je to dobře.
Protože nedostatek spánku nám ubírá na zdraví i na kráse.
A nestačí to jednou týdně trochu dohnat.
Ideální doba spánku se udává mezi 7-9 hodinami. Je to individuální, ale lépe déle než méně. Spánek je totiž pro naše tělo něco takového, jako když auto zavezeme na generálku. Naše tělo se v noci činí. Opravuje, co se dá. Taky všichni víme, co nám doporučují lékaři při nemoci – klid a spánek. To se ničím, žádnou pilulkou nahradit nedá.
A proč je kvalitní spánek tak důležitý?
– regeneruje naše buňky – tělesné, kožní, i mozkové
– obnovují se tkáně, růst svalů
– zlepšuje metabolismus
– tím napomáhá hubnutí
– zlepšuje imunitu
– má hojivé účinky
– detoxikuje organismus, během spánku se odvádí odpadní látky z těla
– zpomaluje stárnutí
– zlepšuje vzhled
– zlepšuje náš výkon a pozornost
Podle některých výzkumů se dokonce ukazuje, že hodně dlouhý spánek, třeba až 10 hodin zlepšuje fyzickou a duševní aktivitu. Sami víme, že když se opravdu dobře vyspíme, to znamená, že spíme hlubokým, nepřerušovaným spánkem, cítíme se opravdu osvěžení. Jsou i výzkumy, které naznačují, že u žen, které spí špatně, jsou viditelnější známky stárnutí.
Ta nejlepší a nejdůležitější část spánku je zhruba mezi půlnocí a 3 hodinou ranní. V každém případě, abychom si dopřáli dostatečnou dobu, je vhodné jít spát už před půlnocí. Záleží samozřejmě na tom, v kolik vstáváme. Ono není náhodou, že lidský organismus se orientuje podle denního světla. Dnes už většina z nás nechodí spát se západem slunce. Máme umělé osvětlení, díváme se dlouho na televizi, pracujeme na počítači. Ale pro dobrý spánek bychom se měli více přizpůsobit tomuto přirozenému rytmu přírody. Neříkám, že máme chodit spát v 6 večer, když zajde sluníčko, ale měli bychom omezit nadměrné ponocování.
Kvalitní spánek nám umožňuje se rychleji zotavit z různých poranění a nemocíJídlem k omlazení a dlouhověkosti. Vypadá to také, že lidé, kteří nemají kvalitní a dostatečný spánek, mohou mít více sklon k nadváze. A také, co si budeme povídat, když jsme dlouho vzhůru, můžeme mít tendenci si něco dobrého dát k snědku, může nás honit mlsná. Což není dobré pro naši krásu ani zdraví. Nedostatečný spánek ovlivňuje hladinu některých hormonů v těle. Ať už jsou to ty, které ovládají hlad, růstového hormonu, který ovlivňuje regeneraci pokožky a tkání nebo kortizolu, který má také negativní vliv třeba na pokožku a ovlivňuje přibírání v oblasti pasu.
A co když se nám nedaří usnout? Určitě už jste někdy tuhle nepříjemnou situaci zažili. Převalujete se ze strany na stranu a spánek nikde. Čím víc se snažíte, tím, je to horší. Je pár věcí, které můžeme udělat, abychom se těmto situacím vyhnuli.
Pár tipů pro dobrý a krásný spánek
– vypněte televizi, počítač, odložte čtečku aspoň hodinu před spaním
– vezměte se raději tištěnou knížku nebo časopis, ideálně do postele, má to zklidňující účinky
– nepijte navečer tekutiny obsahující kofein a povzbuzující látky – kávu, kofolu, coca-colu, zelený čaj, energy drinky. Mají dlouhý účinek a nemusí se vám podařit usnout. Raději zvolte meduňku, kozlík lékařský nebo teplé mléko s medem.
– odstraňte z blízkosti postele elektronické přístroje a přístroje s modrým světlem – zvolte raději budík na baterky nebo v mobilu. V mobilu se zapínejte režim „letadlo“, ať nejste rušeni příchozími upozorněními a elektromagnetickými frekvencemi, které mohou narušovat odpočinek a regeneraci organismu.
– pusťte si třeba uklidňující hudbu, meditujte, můžete si zkusit stáhnout nějaké uklidňující zvuky napomáhající spánku, které si nastavíte třeba na 15 minut pro uklidnění. Jinak je dobré mít v ložnici ticho.
– mějte v noci čerstvý vzduch, spíš chladnější teplotu než hodně zapnuté topení.
– nezapomeňte ložnici zatemnit – závěsy nebo žaluzie. Málokdo z nás žije na vesnici, kde není mnoho umělého světla z venku. Kdo z nás bydlí ve městě, musí si nějak zatemnit místo ke spaní. Když náš organismus neustále vnímá světlo, neví ani kdy je den a noc a spánek to činí obtížným. Narušuje to produkci melatoninu a zhoršuje spánek.
– jezte nejpozději cca 4 hodiny před spaním. Vyhýbejte se navečer těžkým nebo ostrým jídlům. Když máme plné břicho, cítíme se těžce a ztěžujeme našemu organismu práci. Místo toho, aby zásobil krví a energií celé tělo i mozek a umožnil tím jeho regeneraci, musí tuto krev a energii vynaložit na trávení potravy a na regeneraci organismu už se nedostane.
A ještě jedna poznámka. Poloha, ve které nejvíce spíme se také může odrazit na množství vrásek. Vím, že to není zrovna jednoduché si říct, jak budeme spát, ale mějme na paměti, že když budeme spát celou noc na břiše nebo na boku tak, že máme tvář zabořenou do polštáře, tak si tím trochu tvarujeme obličej. A nejspíš tak, jak bychom si nepřáli. Ideální je spánek na zádech, alespoň z větší části noci.
Přeji vám sladký, hluboký a osvěžující spánek.
Takhle zasněženou zimu miluju, ten křupající sníh pod nohama, když padají vločky… V každém ročním období, v každé době se dá najít něco, co nás těší a co může přinášet radost ze života.
Strašně moc se mi líbí ta nálada po Novém roce, všichni jsou natěšení na ten nový rok, těší se, co všechno skvělého jim přinese. Dávají si různá předsevzetí a vůbec tak nějak všichni máme velké oči a růžové brýle. Jenže co si budeme povídat, většinou se nic nezmění a do pár měsíců jedeme ve starých kolejích, vyježděných jak jednokolejka v Horní Dolní.
Taky jsem to kdysi zkusila. Asi 2x.
Chtěla jsem pravidelně cvičit. Tak jsem cvičila. Byla jsem plná nadšení a touhy cvičit pravidelně.
Po nějaké době mi do toho něco přišlo. „Tak jo, 1x vynechám. Zase se tolik nestane.“
Po nějaké době mi do toho zase něco přišlo. Je jedno, co to je nebo bylo. Pracovní povinnosti, nedostatek času, lenost, nemoc, cokoli.
Nakonec těch pauz bylo víc a víc, až jsem s tím sekla úplně.
Od té doby si žádná předsevzetí nedávám.
Protože:
- Předsevzetí bývají totiž většinou taková vágní, neurčitá. Co to je, chci cvičit, chci zhubnout, chci víc sebevědomí. Jak to chcete zjistit, že už je to ono? Změřit? Porovnat? Není tam žádná meta.
- Chybí tomu opravdová motivace. Ta totiž není ani tak 5 kg dole nebo 2 tréninky týdně. Motivace je to, že se třeba chcete vejít do těch úžasných šatů, které máte ve skříni, ale už léta jste se do nich nenasoukala, ale naprosto přesně si pamatujete, jak jste se v nich cítila, jak vás každý obdivoval. Motivace je, že chcete cítit pružnost a ohebnost svého těla, lehkost pohybu a ne to, že chcete cvičit. Motivace jsou totiž emoce. Touha nějak se cítit, něco prožívat.
Dejte si cíl
Proto se vykašlete na novoroční předsevzetí a dejte si cíl. Konkrétní. Udělejte si ho klidně velký, ať stojí za to. Ten si napište a k němu si připište to důležité. Proč to chcete? Co se stane s vaším životem? Jak se pak budete cítit?
Svůj cíl si pak rozkouskujte na malé cíle. Taky si nedáte svůj cíl vylézt na Mount Everest a nic jiného. Musíte krok za krokem. Naplánujte si proto menší jednotlivé cíle. Kdyby šlo opravdu o výstup na Mount Everest, začnete trénovat někde na kopci u vašeho města, pak vyrazíte do hor, pak na vyšší hory, do Alp a nakonec můžete vyrazit i na ten Mount Everest.
Když chcete zhubnout – Chci mít do léta 20 kg dole a chci si koupit nějaké úžasné plavky a nestydět se ukázat u vody. Chcete se vidět v těch plavkách se super postavou a cítit se skvěle. Menší cíl bude – každým měsíc shodím 2-3 kg. Udělejte si tabulku, kam budete zaznamenávat své úspěchy.
Každý splněný menší úkol vám dodá sebedůvěru na vaší cestě, budete z toho mít radost a budete se těšit na další krok. Můžete si je odškrtávat ze svého seznamu, ať vidíte, kolik jste toho již zvládli.
Když váš cíl není měřitelný nebo vážitelný, vaše jednotlivé malé cíle mohou být nějaké úkony – každý týden nebo 14 dní udělám to a to a ty si pak budete odškrtávat.
Nakonec se s pýchou podíváte, jak velký kus cesty jste ušla. A je jedno, čeho chcete dosáhnout – sebevědomí, odvahy, hubnutí, učení se něčemu.
Abyste se zorientovala, kterým směrem se vydat, můžete si vyzkoušet tuhle skvělou aplikaci, kde si krásně zhodnotíte, jaký byl váš minulý rok. Co se vám povedlo, co vás překvapilo, zklamalo, na čem potřebujete zapracovat. A uděláte si hned plán na nový rok. Jaký máte cíl, kam se chcete posunout, co toužíte změnit.
Na přelomu dalšího roku si můžete zkontrolovat, jak se vám na vaší cestě dařilo, zkorigovat své plány.
Přeji vám úžasné splněné cíle a hodně zábavy a spokojenosti na cestě k nim.
A do toho nového roku jen to nejlepší , jak vám, tak vašim blízkým.
Vánoce jsou jedno z nekrásnějších období v roce a nabízí nám mnoho okouzlujících a radostných chvil.
Tentokrát si dáme něco podzimních hezkých chvilek.
Asi nikdo z nás nechce, aby nám bylo znovu 20 let, ale za dobrých okolností máme před sebou ještě pár desítek let života. A určitě je chceme prožít zdraví, plní energie a vitality. Faktem ale je, že se sice dožíváme vyššího věku, ale spousta z nás již okusila nepříjemnosti civilizačních chorob. Ty zhoršují naši kondici, urychlují naše stárnutí a ztěžují nám život. Choroby a stárnutí buněk jsou způsobeny oxidačním stresem a zánětlivými procesy v těle. Má na to vliv neutuchající stres, ve kterém často žijeme, životní styl, strava, prostředí. A co si budeme povídat, stresu máme často v životě až nad hlavu, proto je dobré znát a používat techniky, které tento stres v našem případě zmenšují, přivádějí nás do stavu flow, neboli plynutí. Být v přítomném okamžiku znamená žít. Zrovna žijeme, prožíváme. A žít v přítomném okamžiku znamená být. Nacházíme se ve stavu prostého bytí. Můžeme využít např. mindfulnes (vědomou přítomnost), meditaci, jógu, tai-či a další techniky.
Plná pozornost je na jedné straně jednoduchá, podívejte se na malé děti. Ty dělají s plnou pozorností snad všechno. Ale my dospělí? Honí se nám hlavou tuny myšlenek, děláme tisíce věcí najednou. Tak se to musíme tak trochu znovu učit.
Vnímat plnou pozorností, co právě prožíváme. Zaměřit svou bdělou pozornost jedním směrem nám umožňuje nacházet se v režimu „bytí“. Rozhovor s někým blízkým, vychutnání si koupele, masáže, procházky, sledování dobrého filmu, poslouchání hudby, pozorování ptáků na obloze atd. Bohužel většinu času žijeme v režimu „konání“. Čištění zubů, řízení auta, příprava jídla, cesta do práce, jsou to činnosti, které známe jak svoje boty, tak nad nimi nemusíme přemýšlet. Bohužel tímto automatizovaným způsobem děláme úplně všechno. To nás odvádí od podstaty bytí a nutí nás jednat na autopilota. Automaticky, bez prožívání, bez přemýšlení. Jedeme na autopilota a ani si to neuvědomujeme. Což samozřejmě není špatné, šetří to čas a naši mozkovou kapacitu na jiné záležitosti a taky nemůžeme prožívat úplně všechno. Ale měli bychom tyto stavy v životě trochu vyrovnat.
To, že nejsme tady a teď nás navíc ochuzuje. O věci, které bychom mohli vnímat a obohatit si tím život, ale neděláme to. Protože nejsme ve stavu bdělé pozornosti. Nestíháme si jich všimnout.
Vezměte si třeba takové ranní vstávání a cestu do práce. Co tak většinou uděláte? Zazvoní budík, znechuceně ho zaklapnete a vyletíte z postele, abyste stihli spoj do práce. Rychle si vyčistíte zuby, spácháte hygienu, když bude chvilka, hodíte do sebe ve stoje rychlé kafe a fofrem se oblíct a utíkate na tramvaj (autobus, do auta,…). Při cestě přemítáte, co vás čeká, na co nesmíte zapomenout. Čím se celé ráno vyznačuje? Stres. Nekončící stres a honička.
Jak to dělám já?
Teď vám řeknu, jak trávím ráno já. Nejsem žádný borec, že se mi to vždycky podaří, ale snažím se.
Dám si budík tak o 10 -15 min. dřív. Žádná dlouhá doba, ráda spím, takže jen tak, aby se mi líp vstávalo. Když zazvoní budík, dám si ještě pár minut v posteli. Vnímám to, jak se mi spalo, jak se cítím, vnímám povlečení dotýkající se pokožky, koukám chvíli z okna na oblaka plující po obloze, vycházející slunce, vychutnávám si to. Já tomu říkám „smíření se s tím, že musím vstávat“ Pak si v mysli ujasním, jaký den chci mít. Vypíchnu pár věcí, které chci ten den, aby se povedly, aby byly příjemné. Když mám čas, tak si dám i nějaké protahovací cviky.
Pak spáchám hygienu, obleču se a jdu si udělat snídani. Opravdovou. Šálek bílé kávy, trochu džusu a pro mě ideálně kousek něčeho teplého – volské oko, vaječinu, topinku. Sednu si k oknu a vnímám každé sousto, každý lok a u toho koukám z okna. Budete se divit, ale i když to není čisté mindfulness, pomáhá to se naladit, zklidnit a mít lepší pocit z rána. Do práce chodím většinou pěšky, a to se taky snažím vychutnávat. Vnímat po cestě detaily, svěží ranní vítr, čerstvý vzduch, ptačí zpěv, svou chůzi. Nepřemýšlím nad tím, co musím, ale jen vnímám cestu. Jasně, že se myšlenky občas zatoulají, ale jde o to, jim nepodlehnout a brát to jako chvíli pro sebe. V práci budu mít stresu dost, nač se stresovat dopředu.
To jsou totiž ty drobné vjemy, drobné radosti, které když jedete na autopilota nestíháte sledovat a vnímat. Když to naopak umíte, obohatíte a zlepšíte si tím vlastní život.
Nezdá se to, ale když jedete na autopilota, může vám uniknout i dost podstatných věcí. I když vypadají jako maličkosti. Tón něčího hlasu, který signalizuje, že něco řeší, je smutný nebo rozčilený a normálně byste si toho nevšimli. Hluk v okolí, který znamená, že se v okolí něco děje a měli byste dávat pozor a který byste normálně třeba přeslechli.
Před lety jsem byla v nemocnici a byla tam se mnou paní, která jezdila v jedné továrně s vozíkem a vjela s ním přímo pod vlak. Nevěděla proč, co se stalo. Prostě s ním vjela do kolejí, když projížděl vlak. Dnes už tuším proč. Jela na autopilota. Nejspíš se jí hlavou honilo kde co, řízení měla zautomatizované a tak nepostřehla signalizaci. I sem se můžeme dostat, když budeme věčně fungovat na autopilota. Náš autopilot se může přetížit a způsobit kolaps. Někdy prostě musíme autopilota vypnout a zapnout ruční řízení a vzít řízení do vlastních rukou. Rozhodovat se vědomě, čemu budeme věnovat pozornost.
Cvičení vnímavé pozornosti
Při učení se vnímavé pozornosti je dobré začít zkoušet s něčím jednoduchým. Může to být jídlo, které máte na talíři, horký čaj ve vašem hrnku. Vnímejte pozorně každý detail – jak to vypadá, jaké to má tvary, jak to voní, jak se u toho cítíte, co vnímáte zrakem, čichem, sluchem, hmatem. Všemu věnujte pozornost. Vnímáte jen svůj prožitek. Může to být jen pár minut. Zkoušejte, trénujte. Jak jsme si řekli, většinou ve svém životě jedeme na autopilota. Proto ani nevnímáme věci, které zrovna děláme, nezvládáme je prožít, jen jedeme dál a dál, což nás nakonec frustruje a nepřináší uspokojení. Všímavá pozornost vás naučí vnímat tady a teď. Zlepší vnímavost a prožívání, přinese zklidnění a větší uspokojení.
Cvičení s jídlem
Vezměte si do ruky nějaké jídlo, které můžete jen tak uchopit do ruky, mezi prsty nebo do dlaně – jablko, třešeň, sušenku nebo šálek s nápojem – kávu, čaj.
Nejdřív vnímejte hmatem – je to teplé, nebo studené? Jaké to je na dotek, jaký z toho máte pocit. Zaměřte sem svůj zrak – jak to vypadá, jaký to má tvar, barvu strukturu, zapojte svůj čich – voní to? Jak? Připomíná vám to něco?
Poté to ochutnejte – jaké to je do toho kousnout, napít se? Vydává to nějaký zvuk? Jaký je první dojem chuti? Nechte to chvíli válet na jazyku, potom žvýkejte dál nebo se znovu napijte. Změnila se chuť, jakou to má konzistenci? Co cítíte, když to polknete, sledujte, jak to mizí vašimi útrobami až do žaludku.
Vnímejte každý detail, co jste vnímali, cítili, jak to na vás působilo. Překvapilo vás něco?
Zajímavé je, že když jídlu začnete věnovat plnou pozornost, může vás překvapit, že má najednou trochu jinou chuť než jste si dosud mysleli. Že se chuť v průběhu jídla mění.
Zkoušejte. Je to jen trénink. Není tady žádné dobře nebo špatně, co byste měli prožívat a vnímat a co ne. Jde jen o to, naučit se zaměřovat pozornost. Vnímat detaily. Pokud vaše myšlenky utíkají jinam, nic se neděje. Prostě si to jen uvědomte a znovu se vraťte zpět k tomu, co jíte nebo pijete.
Smyslem tohoto cvičení je to, že normálně jíme automaticky, na autopilota. Ani moc nevnímáme, co jíme. Znáte to, když jíte bramborové chipsy? Sníte jich celou hromadu a ani to nevnímáte. Jeden chips za druhým. Cílem je naučit se opravdu s plnou pozorností vnímat, co jíte. Navíc když jíte s plnou pozorností, sníte toho méně než když to do sebe jen bezmyšlenkovitě naházíte. Později tento trénink můžete zaměřit na cokoli chcete.
Každý den se zaměřte na jednu činnost, kterou budete provádět s plným vnímáním. Ne automaticky na autopilota. Čištění zubů, pití kávy, mytí nádobí, úklid, cestu do práce, cokoli. Vnímejte své pocity, vnímejte všemi smysly, jakou to má chuť, teplotu, zvuk, jaké to je na omak, co to ve vás vzbuzuje. Když se věnujete domácímu mazlíčkovi – vnímejte jeho teplo, hebkou srst, vnímejte každou drobnost, jeho dech, drsný jazyk. Zapojte všechny smysly. A opět neposuzujte, nepřemýšlejte, jen vnímejte. Věnujte této jedné činnosti svou plnou pozornost.
Cílem je plnější vnímání, které budeme věnovat sobě samým, svému okolí a světu vůbec. Pokud něčemu věnujete plnou pozornost, znamená to, že ji věnujete tady a teď bez jakýchkoli soudů nebo kritiky. Nepřemýšlíte co bylo, co bude, jaké to je.
Vypněte proto občas autopilota a vnímejte, prožívejte, dýchejte. Prožívejte každý okamžik. A můžete to dělat kdykoli. Při procházce, při úklidu, při koupeli, při vaření.
Prožívejte tady a teď.
Prožívejte flow, plynutí života plnými smysly.
Uleví se vám a snížíte úroveň svého stresu.
Nedávno jsem narazila na tenhle film, příjemnou odpočinkovou komedii o stárnutí a o tom, že život nekončí ani v pokročilejším věku. Většinou jsou takové filmy zaměřené na muže a bohužel se o těchto typech filmů často píše jako o „hledání ztraceného mládí“. Nejspíš proto, že to asi píší lidi, kterým je 20. Domácí klub není ale o hledání ztraceného mládí, ale o lásce k životu. A láska k životu je to, co nám život prodlužuje a zkvalitňuje.
Pojednává o 4 kamarádkách, které ztvárňují Diane Keaton, Jane Fonda, Candice Bergen a Mary Steenburgen, které se již 40 let měsíc co měsíc scházejí a probírají život a knížky. Každý měsíc jednu. Diane (Diane Keaton) je vdova a její dcery mají za to, že jejich matka je vlastně už stará a po úmrtí manžela by měla jen sedět doma a opatrovat se, aby se jí něco v jejím věku nestalo. Sharon (Candice Bergen), předsedkyně Nejvyššího soudu, se ani po 18 letech po rozvodu neumí se svým rozvodem vypořádat a na sex a muže už úplně rezignovala. Carol (Mary Steenberen) se neúspěšně snaží vrátit jiskru do svého 35letého manželství a naráží na nezájem manžela. Zato Vivian (Jane Fonda), úspěšná hoteliérka, si užívá sexu, obdivu mužů, ale v žádném případě se nemíní citově angažovat.
Četba lechtivého románu 50 odstínu šedi se stává hybatelem věcí. Cože? Tohle? Takový sex? V mém věku?! No ano, jasně. „Moje vnitřní bohyně říká – rozhodně ANO!“ Ukazuje, že na nic není nikdy pozdě. Na lásku, na štěstí, na změnu života. Ukazuje, že ženy mohou být krásné, přitažlivé a sexy i po 60. A že všechny čtyři opravdu krásné jsou.
Film ukazuje rozdíl mezi tím, jak stáří vnímají často ostatní a jak by to mohlo vypadat, když to vzdáme a jak na druhou stranu život nekončí ani třeba v 70. Příjemná, pohodová, nenáročná komedie, která vám nejspíš vykouzlí úsměv na tváři a nakopne vás, abyste si života pořádně užívali.
P.S. A Andy Garcia a Don Johnson jsou taky čím starší, tím víc sexy, své charisma by mohli rozdávat.
Před časem běželo v tv několik filmů s filmovými sex idoly 50. a 60.tých let, se Sophií Loren a Claudií Cardinale. Jsou to ženy, které jsou pro mě symbolem ženskosti. Ženy dospělé (žádné pubertačky), živelné (čiší z nich ženskost, život a radost z něj), s pořádnou dávkou sex-appealu (nejsou to žádné vychrtlé párátka, ale reálné ženy). I dnes, v jejich pokročilém věku jsou krásné a stále sexy.
Přimělo mě to zamyslet se nad tím, jak často svoji ženskost potlačujeme a stává se z nás tak trochu „chlap“. A není to jen tím, že je pro nás pohodlnější si vzít džíny a tenisky. I v nich totiž lze vypadat žensky. Hraje v tom roli i to, že musíme stále něco rozhodovat, řešit a být v roli jakéhosi manažera, snažíme se mít všechno pod kontrolou. Na to, být ženou se vším všudy nám nějak chybí čas a energie.
Za posledních více než 100 let jsme my, ženy, ušly obrovský kus cesty. Ženy dávno před námi nám vybojovaly volební právo, rovnoprávnost, minisukně, antikoncepci, sexuální svobodu a mnoho dalšího. Nebýt jich, neměly bychom tolik možností, jaké máme dnes.
Faktem ale je, že se spoustou těchto možností, padla na naše bedra i spousta další odpovědnosti. Už to není jen muž živitel rodiny, ale i žena a někdy jen ta. Musíme toho zvládnout opravdu moc. Práce, děti, domácnost. Někdy to vypadá, že jsme si na sebe upletly bič. Snažíme se vše zvládnout, až téměř za cenu vlastního sebezničení.
Ženy jako superwomen
Taháme tašky s nákupy, jsme schopny doma leccos opravit, vaříme, pereme, žehlíme, děláme s dětmi úkoly a mnoho, mnoho dalšího. Stáváme se jakýmisi „supermany“ či spíše „superwomen“ a nějak nezbývá čas a energie na naši ženskost, na naši ženskou podstatu. Křehkost i síla, citlivost i rozhodnost, péče o ostatní i vlastní rozmarnost, schopnost přijímat.
Něco z toho jsme po té naší cestě ztratily. Je skvělé, že tady máme emancipaci, že máme stejná práva jako muži. Ale to neznamená, že bychom měly potlačit své ženství, svou ženskost. Jistě, jsme každá jiná. Některé ženy jsou ryze ženské – křehké, citlivé, poddajné a pravdou je, že mnoha mužům se to líbí. Mnohé zase pod tíhou všech povinností a také pod vlivem zkušeností z dětství nebo mládí tuto ženskou stránku v sobě potlačily.
Vyrovnat ženskou a mužskou stránku v sobě mi trvalo roky
Já sama jsem už v mládí pojala nějaké, z mého dnešního pohledu, absurdní přesvědčení, že citlivost a křehkost znamená slabost. Stačilo pár nepříjemných zážitků a já jako vysoce citlivá osoba, jsem došla k závěru, že tuhletu svou stránku dávat najevo mi bude na škodu. Rozmarnost nebo rozpustilost jsem používat nemohla, protože by mi to v žádném případě doma neprošlo. A protože jsem se v mládí a vlastně dodnes pohybovala v rockerském prostředí, nedělalo mi problémy dávat najevo spíš mužské aspekty své osobnosti. Když k tomu připočtu fakt, že jsem hodně po svém tátovi, výsledek byl poměrně jasný.
Většinu života jsem žila sama a starala se o děti. Musela jsem zastat mámu, tátu, kamarádku. A podobně je na tom spousta z nás. Jak jsem měla potlačené ženské aspekty své osobnosti, až mi bylo nepříjemné prostředí, ze kterého doslova stříkal estrogen. Až po letech mi došlo, že je v tom něco špatně. Nejen pro mě samotnou, ale i ve vztazích. Pro spoustu chlapů jsem byla prostě kámoš. Se kterým je fajn zajít na koncert nebo na pivo. Navíc poměrně výrazná osobnost, a to některé vyloženě odrazovalo.
Učila jsem se postupně, jak přijmout i svou ženskou stránku. Jak projevit svou ženskost nejen tím, jak vypadám, co nosím, ale i tím, jak se projevuji navenek. Dovolit si být slabá, požádat o pomoc, nosit šatičky, kytičky, být rozmarná a bezprostřední. Někdy by si člověk měl radši zalepit pusu než řekne „já to udělám“ nebo „já to odnesu“ a „useknout“ ruku než to bude chtít udělat. Když máte vedle sebe chlapa, prostě ho o to požádejte. Vím, že je někdy těžké říct „já to neumím„, když to možná umíte a třeba i lépe. Ale zapomeňte na to. Žádejte o pomoc, žádejte o pochopení, dovolte si být slabá. A když vám někdo pomůže, zapomeňte na kritiku toho, že jste si to představovala jinak. Prostě poděkujte a dejte najevo radost. Nechtějte dokonalost, oceňte to, že ten druhý něco pro vás udělal. Jinak se na to příště vykašle.
Často zapomínáme na to, že ženskost a ženství je o přijímání, mužství o dávání. Neumíme přijímat lichotky, dárky, pomoc. Někdy máme pocit, že si to nezasloužíme, že to zvládneme samy (a možná lépe), že se to nehodí a spoustu jiných výmluv. Naučme se to znovu. Dovolme si to.
Takže naučme se znovu být ženami se vším sex-appealem a schopností přijímat.
- Dejme najevo to, že jsme sexuální bytosti. Vzpomeňme si na to, jak jsme ji dávaly najevo dříve a znovu to začleňme do svého života.
- Nosme šaty, sukně, něco, co nám opravdu sluší a budeme v tom vypadat opravdu žensky. Aspoň občas.
-
Nechtějme zvládat úplně všechno. Nemá to smysl. Raději si začněme více užívat života a požitkářsky si ho vychutnávat (určitá míra požitkářství je fakt sexy ).
- Nechtějme mít všechno stále pod kontrolou. Nechme někdy věci jen být, nechat je, ať se stanou, dát jim volný průběh. Uvolníme si tím kapacitu sami pro sebe, pro život, pro radost.
- Žádejme o pomoc. Druzí nakonec budou rádi, že mohou pomoci a že jsme je poctily takovou důvěrou.
- Dovolme si přijímat - lichotky, poklony, dárky. Prospěje to nejen nám, ale potěší to i ty, kteří nás chtějí obdarovat (zkuste si to představit opačně - někomu něco dáváte a on to odmítne. Nejspíš se nebudete cítit moc dobře.)
-
Žádejme o to, co chceme. Protože dokud nepožádáme, nemusíme taky nic dostat. Ostatní fakt nejsou jasnovidci.
- Buďme rozmarné. I trocha rozmarnosti k ženství patří.
- Přidejme občas i trochu živočišnosti - berme si příklad z Italek. Buďme vášnivé, živelné, dynamické a užívejme si radosti ze života.
-
Trocha tajemnosti občas taky nezaškodí
- Buďme i nadále citlivé, chápající, soucitné. Ale nebuďme oběti, které to vnímají jako svou oběť ostatním.
- Pečujme o sebe. S plnou parádou. Projevíte tím lásku k sobě samotné, že si dopřejete péči o svou vlastní osobu. A ostatní ve vás uvidí tu královnu, kterou jste.
-
Nechme projevit všechny své stránky. Žena je bytostí proměnlivou, je v ní spousta aspektů, spousta archetypů. Někdy v průběhu života používáme jen roli manželky a matky. Ale to je pro život dost málo. A sex-appeal v tom není žádný. Je v ní i milenka, čarodějnice, bohyně. Pro některé muže je to náročné chápat proměnlivost ženy, ale na druhou stranu... To je na ženě fascinující, její proměnlivost, jako proměnlivost přírody. Někdy jemná a citlivá, moudrá a chápavá, jindy bouřící a vášnivá, a jindy třeba zase temná a zuřivá. Stejně jako nás přitahuje v mužích jejich stabilita, to že se o ně můžeme opřít, ženina proměnlivost je jejím darem.
A nezapomeňte! Je úplně jedno, kolik nám je let. Stejně jako muži, i ženy mohou být v každém věku krásné, přitažlivé a sexy.
-
-
⚘By-Tim -
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
.jpg"
data-title=""
data-description="Sophia Loren si zachovává půvab i ve zralém věku">
⚘By-Tim.jpg"
alt=""/>
Foto – pinterest.com
Líbil se vám článek? Dejte mu To se mi líbí nebo ho sdílejte níže
Znáte tu písničku? Ne, že bych chtěla být rockovou hvězdou, ale celý život jsem byla „rock´n´rollové děvče“. Vyrostla jsem na tom, žila jsem tím. Od malička jsem poslouchala všechnu možnou muziku z „kotoučáku“ mých rodičů a hlavně „rock´n´roll“. A co zasadíte v dětství, prostě nevymažete. Ať už v dobrém nebo ve zlém. A já rok´n´roll a muziku miluji dodnes. Pohybovala jsem se mezi muzikanty, rockery, punkery a ta láska k muzice mi zůstala. Miluju tu energii, nadšení, ty emoce. Obzvlášť z živých koncertů.
Fakt je, že za minulého režimu to s živými koncerty nebyla žádná sláva co se týče zahraničních kapel, ale nějaké undergroundové koncerty se daly navštívit. Jen o těch velkých hvězdách jsem si mohla tak nechat zdát. Kdo mohl tušit, že se jednou zeď prolomí a sem vtrhne doslova tsunami koncertů, festivalů a svobody. Něco, na co bych se těšila jako malej Jarda.
Skutečnost byla taková, že v době, kdy proběhla revoluce, jsem měla 3 měsíční miminko a rok poté další. Měla jsem prostě na dalších spoustu let jiné starosti a radosti.
A pak vám děti vyrostou. A vy můžete co? No ano, plnit si sny, které si ještě chcete splnit. A já tak začala až skoro v 45 letech jezdit na rockové festivaly, chodit ve větší míře na koncerty. Dopřávala jsem si, co mi uteklo. Některé věci nedoženete, ale jestli je tu něco, co vaši duši sytí, nasyťte ji do sytosti.
Na koncerty mi nevadí ani chodit sama. Jako introvert s tím ani nemám moc problém. Ale vyjet sama na fesťák?! To jsem si moc netroufala. Tolik sebejistoty jsem neměla. A když jsem nadhodila otázku, kdo by jel, slyšela jsem klasické „já nemůžu“, „mi se nechce“ apod.
Co uděláte, když hledáte partnera a nedaří se vám ho najít normální cestou? Dáte si inzerát. Ano. Vytvořila jsem inzerát, něco ve smyslu „hledám sparing partnera na fesťák, vyjdu s každým“.
A víte co? Fakt se našel. Sice o víc než 20 let mladší, ale naprosto super. Jeho přítelkyni to nebavilo, taky neměl s kým vyjet a tak jsme jezdili spolu roky. On vzal auto a víno, já stan a vyrazili jsme. Jezdili jsme tak spolu několik let. Loni jsem tedy nemohla a letošek byl celý takový divný. Ale doufám, že příští rok bychom mohli zase vyrazit. Hodně mi to chybí. Ten pocit svobody a volnosti, energie a sdílení.
Pamatujte, že:
– nikdy není pozdě si plnit sny
– nikdy není pozdě dohnat, co jste zameškali (alespoň do určité míry)
– je třeba mít v životě něco, co naplní vaši duši (kromě rodiny, přátel a práce)
– se vždycky cesta najde
Zapátrejte ve svém dětství, mládí, po čem jste toužili? Co jste chtěli zažít, vidět? Zkuste to zařadit do svého života. Alespoň do takové míry, do jaké je to možné. Dejte životu nový impuls, novou radost, naplnění. A užijte si to.
Máme tady další várku radostí a potěšení Jaké potěšení si rádi dopřáváte vy? 
