Asi nikdo z nás nechce, aby nám bylo znovu 20 let, ale za dobrých okolností máme před sebou ještě pár desítek let života. A určitě je chceme prožít zdraví, plní energie a vitality. Faktem ale je, že se sice dožíváme vyššího věku, ale spousta z nás již okusila nepříjemnosti civilizačních chorob. Ty zhoršují naši kondici, urychlují naše stárnutí a ztěžují nám život. Choroby a stárnutí buněk jsou způsobeny oxidačním stresem a zánětlivými procesy v těle. Má na to vliv neutuchající stres, ve kterém často žijeme, životní styl, strava, prostředí. A co si budeme povídat, stresu máme často v životě až nad hlavu, proto je dobré znát a používat techniky, které tento stres v našem případě zmenšují, přivádějí nás do stavu flow, neboli plynutí. Být v přítomném okamžiku znamená žít. Zrovna žijeme, prožíváme. A žít v přítomném okamžiku znamená být. Nacházíme se ve stavu prostého bytí. Můžeme využít např. mindfulnes (vědomou přítomnost), meditaci, jógu, tai-či a další techniky.
Plná pozornost je na jedné straně jednoduchá, podívejte se na malé děti. Ty dělají s plnou pozorností snad všechno. Ale my dospělí? Honí se nám hlavou tuny myšlenek, děláme tisíce věcí najednou. Tak se to musíme tak trochu znovu učit.
Vnímat plnou pozorností, co právě prožíváme. Zaměřit svou bdělou pozornost jedním směrem nám umožňuje nacházet se v režimu „bytí“. Rozhovor s někým blízkým, vychutnání si koupele, masáže, procházky, sledování dobrého filmu, poslouchání hudby, pozorování ptáků na obloze atd. Bohužel většinu času žijeme v režimu „konání“. Čištění zubů, řízení auta, příprava jídla, cesta do práce, jsou to činnosti, které známe jak svoje boty, tak nad nimi nemusíme přemýšlet. Bohužel tímto automatizovaným způsobem děláme úplně všechno. To nás odvádí od podstaty bytí a nutí nás jednat na autopilota. Automaticky, bez prožívání, bez přemýšlení. Jedeme na autopilota a ani si to neuvědomujeme. Což samozřejmě není špatné, šetří to čas a naši mozkovou kapacitu na jiné záležitosti a taky nemůžeme prožívat úplně všechno. Ale měli bychom tyto stavy v životě trochu vyrovnat.
To, že nejsme tady a teď nás navíc ochuzuje. O věci, které bychom mohli vnímat a obohatit si tím život, ale neděláme to. Protože nejsme ve stavu bdělé pozornosti. Nestíháme si jich všimnout.
Vezměte si třeba takové ranní vstávání a cestu do práce. Co tak většinou uděláte? Zazvoní budík, znechuceně ho zaklapnete a vyletíte z postele, abyste stihli spoj do práce. Rychle si vyčistíte zuby, spácháte hygienu, když bude chvilka, hodíte do sebe ve stoje rychlé kafe a fofrem se oblíct a utíkate na tramvaj (autobus, do auta,…). Při cestě přemítáte, co vás čeká, na co nesmíte zapomenout. Čím se celé ráno vyznačuje? Stres. Nekončící stres a honička.
Jak to dělám já?
Teď vám řeknu, jak trávím ráno já. Nejsem žádný borec, že se mi to vždycky podaří, ale snažím se. 
Dám si budík tak o 10 -15 min. dřív. Žádná dlouhá doba, ráda spím, takže jen tak, aby se mi líp vstávalo. Když zazvoní budík, dám si ještě pár minut v posteli. Vnímám to, jak se mi spalo, jak se cítím, vnímám povlečení dotýkající se pokožky, koukám chvíli z okna na oblaka plující po obloze, vycházející slunce, vychutnávám si to. Já tomu říkám „smíření se s tím, že musím vstávat“ Pak si v mysli ujasním, jaký den chci mít. Vypíchnu pár věcí, které chci ten den, aby se povedly, aby byly příjemné. Když mám čas, tak si dám i nějaké protahovací cviky.
Pak spáchám hygienu, obleču se a jdu si udělat snídani. Opravdovou. Šálek bílé kávy, trochu džusu a pro mě ideálně kousek něčeho teplého – volské oko, vaječinu, topinku. Sednu si k oknu a vnímám každé sousto, každý lok a u toho koukám z okna. Budete se divit, ale i když to není čisté mindfulness, pomáhá to se naladit, zklidnit a mít lepší pocit z rána. Do práce chodím většinou pěšky, a to se taky snažím vychutnávat. Vnímat po cestě detaily, svěží ranní vítr, čerstvý vzduch, ptačí zpěv, svou chůzi. Nepřemýšlím nad tím, co musím, ale jen vnímám cestu. Jasně, že se myšlenky občas zatoulají, ale jde o to, jim nepodlehnout a brát to jako chvíli pro sebe. V práci budu mít stresu dost, nač se stresovat dopředu.
To jsou totiž ty drobné vjemy, drobné radosti, které když jedete na autopilota nestíháte sledovat a vnímat. Když to naopak umíte, obohatíte a zlepšíte si tím vlastní život.
Nezdá se to, ale když jedete na autopilota, může vám uniknout i dost podstatných věcí. I když vypadají jako maličkosti. Tón něčího hlasu, který signalizuje, že něco řeší, je smutný nebo rozčilený a normálně byste si toho nevšimli. Hluk v okolí, který znamená, že se v okolí něco děje a měli byste dávat pozor a který byste normálně třeba přeslechli.
Před lety jsem byla v nemocnici a byla tam se mnou paní, která jezdila v jedné továrně s vozíkem a vjela s ním přímo pod vlak. Nevěděla proč, co se stalo. Prostě s ním vjela do kolejí, když projížděl vlak. Dnes už tuším proč. Jela na autopilota. Nejspíš se jí hlavou honilo kde co, řízení měla zautomatizované a tak nepostřehla signalizaci. I sem se můžeme dostat, když budeme věčně fungovat na autopilota. Náš autopilot se může přetížit a způsobit kolaps. Někdy prostě musíme autopilota vypnout a zapnout ruční řízení a vzít řízení do vlastních rukou. Rozhodovat se vědomě, čemu budeme věnovat pozornost.
Cvičení vnímavé pozornosti
Při učení se vnímavé pozornosti je dobré začít zkoušet s něčím jednoduchým. Může to být jídlo, které máte na talíři, horký čaj ve vašem hrnku. Vnímejte pozorně každý detail – jak to vypadá, jaké to má tvary, jak to voní, jak se u toho cítíte, co vnímáte zrakem, čichem, sluchem, hmatem. Všemu věnujte pozornost. Vnímáte jen svůj prožitek. Může to být jen pár minut. Zkoušejte, trénujte. Jak jsme si řekli, většinou ve svém životě jedeme na autopilota. Proto ani nevnímáme věci, které zrovna děláme, nezvládáme je prožít, jen jedeme dál a dál, což nás nakonec frustruje a nepřináší uspokojení. Všímavá pozornost vás naučí vnímat tady a teď. Zlepší vnímavost a prožívání, přinese zklidnění a větší uspokojení.
Cvičení s jídlem
Vezměte si do ruky nějaké jídlo, které můžete jen tak uchopit do ruky, mezi prsty nebo do dlaně – jablko, třešeň, sušenku nebo šálek s nápojem – kávu, čaj.
Nejdřív vnímejte hmatem – je to teplé, nebo studené? Jaké to je na dotek, jaký z toho máte pocit. Zaměřte sem svůj zrak – jak to vypadá, jaký to má tvar, barvu strukturu, zapojte svůj čich – voní to? Jak? Připomíná vám to něco?
Poté to ochutnejte – jaké to je do toho kousnout, napít se? Vydává to nějaký zvuk? Jaký je první dojem chuti? Nechte to chvíli válet na jazyku, potom žvýkejte dál nebo se znovu napijte. Změnila se chuť, jakou to má konzistenci? Co cítíte, když to polknete, sledujte, jak to mizí vašimi útrobami až do žaludku.
Vnímejte každý detail, co jste vnímali, cítili, jak to na vás působilo. Překvapilo vás něco?
Zajímavé je, že když jídlu začnete věnovat plnou pozornost, může vás překvapit, že má najednou trochu jinou chuť než jste si dosud mysleli. Že se chuť v průběhu jídla mění.
Zkoušejte. Je to jen trénink. Není tady žádné dobře nebo špatně, co byste měli prožívat a vnímat a co ne. Jde jen o to, naučit se zaměřovat pozornost. Vnímat detaily. Pokud vaše myšlenky utíkají jinam, nic se neděje. Prostě si to jen uvědomte a znovu se vraťte zpět k tomu, co jíte nebo pijete.
Smyslem tohoto cvičení je to, že normálně jíme automaticky, na autopilota. Ani moc nevnímáme, co jíme. Znáte to, když jíte bramborové chipsy? Sníte jich celou hromadu a ani to nevnímáte. Jeden chips za druhým. Cílem je naučit se opravdu s plnou pozorností vnímat, co jíte. Navíc když jíte s plnou pozorností, sníte toho méně než když to do sebe jen bezmyšlenkovitě naházíte. Později tento trénink můžete zaměřit na cokoli chcete.
Každý den se zaměřte na jednu činnost, kterou budete provádět s plným vnímáním. Ne automaticky na autopilota. Čištění zubů, pití kávy, mytí nádobí, úklid, cestu do práce, cokoli. Vnímejte své pocity, vnímejte všemi smysly, jakou to má chuť, teplotu, zvuk, jaké to je na omak, co to ve vás vzbuzuje. Když se věnujete domácímu mazlíčkovi – vnímejte jeho teplo, hebkou srst, vnímejte každou drobnost, jeho dech, drsný jazyk. Zapojte všechny smysly. A opět neposuzujte, nepřemýšlejte, jen vnímejte. Věnujte této jedné činnosti svou plnou pozornost.
Cílem je plnější vnímání, které budeme věnovat sobě samým, svému okolí a světu vůbec. Pokud něčemu věnujete plnou pozornost, znamená to, že ji věnujete tady a teď bez jakýchkoli soudů nebo kritiky. Nepřemýšlíte co bylo, co bude, jaké to je.
Vypněte proto občas autopilota a vnímejte, prožívejte, dýchejte. Prožívejte každý okamžik. A můžete to dělat kdykoli. Při procházce, při úklidu, při koupeli, při vaření.
Prožívejte tady a teď.
Prožívejte flow, plynutí života plnými smysly.
Uleví se vám a snížíte úroveň svého stresu.
Jsem průvodcem žen v jejich sebepřijetí, sebeprezentaci a vytvoření zdravého a spokojeného života a jedinečného, originálního a inspirativního a stylu.
Mou vášní je inspirovat a vést ženy ve znovunalezení jejich unikátní osobnosti, krásy a charismatu, pulsující životní energie, zdravého těla a mladistvého elánu. K odvaze být samy sebou a ukazovat jim, že každá z nás může být v jakémkoli věku duchem mladá, svobodná a je jediným neopakovatelným originálem.
Jinak jsem docela normální ženská, rozpuk mládí mám už definitivně za sebou, životem značně otřískaná, nicméně fasáda stále zachovalá, „a interiér“ víceméně v původním stavu 
Jako správný introvert miluju knížky, filmy, muziku, fotky a umění vůbec, ale také módu a design. Taky ráda tvořím. Kdeco. Některé výrobky můžete najít v části „obchod“. Část extroverta ve mně mne i v 50 táhne na koncerty a rockové festivaly a různé jiné akce a nejspíš může i za tyhle stránky…
Celý můj příběh si můžete přečíst zde https://jednodusevpohode.cz/muj-pribeh/
Nedávno jsem narazila na tenhle film, příjemnou odpočinkovou komedii o stárnutí a o tom, že život nekončí ani v pokročilejším věku. Většinou jsou takové filmy zaměřené na muže a bohužel se o těchto typech filmů často píše jako o „hledání ztraceného mládí“. Nejspíš proto, že to asi píší lidi, kterým je 20. Domácí klub není ale o hledání ztraceného mládí, ale o lásce k životu. A láska k životu je to, co nám život prodlužuje a zkvalitňuje.
Pojednává o 4 kamarádkách, které ztvárňují Diane Keaton, Jane Fonda, Candice Bergen a Mary Steenburgen, které se již 40 let měsíc co měsíc scházejí a probírají život a knížky. Každý měsíc jednu. Diane (Diane Keaton) je vdova a její dcery mají za to, že jejich matka je vlastně už stará a po úmrtí manžela by měla jen sedět doma a opatrovat se, aby se jí něco v jejím věku nestalo. Sharon (Candice Bergen), předsedkyně Nejvyššího soudu, se ani po 18 letech po rozvodu neumí se svým rozvodem vypořádat a na sex a muže už úplně rezignovala. Carol (Mary Steenberen) se neúspěšně snaží vrátit jiskru do svého 35letého manželství a naráží na nezájem manžela. Zato Vivian (Jane Fonda), úspěšná hoteliérka, si užívá sexu, obdivu mužů, ale v žádném případě se nemíní citově angažovat.
Četba lechtivého románu 50 odstínu šedi se stává hybatelem věcí. Cože? Tohle? Takový sex? V mém věku?! No ano, jasně. „Moje vnitřní bohyně říká – rozhodně ANO!“ Ukazuje, že na nic není nikdy pozdě. Na lásku, na štěstí, na změnu života. Ukazuje, že ženy mohou být krásné, přitažlivé a sexy i po 60. A že všechny čtyři opravdu krásné jsou.
Film ukazuje rozdíl mezi tím, jak stáří vnímají často ostatní a jak by to mohlo vypadat, když to vzdáme a jak na druhou stranu život nekončí ani třeba v 70. Příjemná, pohodová, nenáročná komedie, která vám nejspíš vykouzlí úsměv na tváři a nakopne vás, abyste si života pořádně užívali.
P.S. A Andy Garcia a Don Johnson jsou taky čím starší, tím víc sexy, své charisma by mohli rozdávat.
Jsem průvodcem žen v jejich sebepřijetí, sebeprezentaci a vytvoření zdravého a spokojeného života a jedinečného, originálního a inspirativního a stylu.
Mou vášní je inspirovat a vést ženy ve znovunalezení jejich unikátní osobnosti, krásy a charismatu, pulsující životní energie, zdravého těla a mladistvého elánu. K odvaze být samy sebou a ukazovat jim, že každá z nás může být v jakémkoli věku duchem mladá, svobodná a je jediným neopakovatelným originálem.
Jinak jsem docela normální ženská, rozpuk mládí mám už definitivně za sebou, životem značně otřískaná, nicméně fasáda stále zachovalá, „a interiér“ víceméně v původním stavu Jako správný introvert miluju knížky, filmy, muziku, fotky a umění vůbec, ale také módu a design. Taky ráda tvořím. Kdeco. Některé výrobky můžete najít v části „obchod“. Část extroverta ve mně mne i v 50 táhne na koncerty a rockové festivaly a různé jiné akce a nejspíš může i za tyhle stránky…
Celý můj příběh si můžete přečíst zde https://jednodusevpohode.cz/muj-pribeh/
Před časem běželo v tv několik filmů s filmovými sex idoly 50. a 60.tých let, se Sophií Loren a Claudií Cardinale. Jsou to ženy, které jsou pro mě symbolem ženskosti. Ženy dospělé (žádné pubertačky), živelné (čiší z nich ženskost, život a radost z něj), s pořádnou dávkou sex-appealu (nejsou to žádné vychrtlé párátka, ale reálné ženy). I dnes, v jejich pokročilém věku jsou krásné a stále sexy.
Přimělo mě to zamyslet se nad tím, jak často svoji ženskost potlačujeme a stává se z nás tak trochu „chlap“. A není to jen tím, že je pro nás pohodlnější si vzít džíny a tenisky. I v nich totiž lze vypadat žensky. Hraje v tom roli i to, že musíme stále něco rozhodovat, řešit a být v roli jakéhosi manažera, snažíme se mít všechno pod kontrolou. Na to, být ženou se vším všudy nám nějak chybí čas a energie.
Za posledních více než 100 let jsme my, ženy, ušly obrovský kus cesty. Ženy dávno před námi nám vybojovaly volební právo, rovnoprávnost, minisukně, antikoncepci, sexuální svobodu a mnoho dalšího. Nebýt jich, neměly bychom tolik možností, jaké máme dnes.
Faktem ale je, že se spoustou těchto možností, padla na naše bedra i spousta další odpovědnosti. Už to není jen muž živitel rodiny, ale i žena a někdy jen ta. Musíme toho zvládnout opravdu moc. Práce, děti, domácnost. Někdy to vypadá, že jsme si na sebe upletly bič. Snažíme se vše zvládnout, až téměř za cenu vlastního sebezničení.
Ženy jako superwomen
Taháme tašky s nákupy, jsme schopny doma leccos opravit, vaříme, pereme, žehlíme, děláme s dětmi úkoly a mnoho, mnoho dalšího. Stáváme se jakýmisi „supermany“ či spíše „superwomen“ a nějak nezbývá čas a energie na naši ženskost, na naši ženskou podstatu. Křehkost i síla, citlivost i rozhodnost, péče o ostatní i vlastní rozmarnost, schopnost přijímat.
Něco z toho jsme po té naší cestě ztratily. Je skvělé, že tady máme emancipaci, že máme stejná práva jako muži. Ale to neznamená, že bychom měly potlačit své ženství, svou ženskost. Jistě, jsme každá jiná. Některé ženy jsou ryze ženské – křehké, citlivé, poddajné a pravdou je, že mnoha mužům se to líbí. Mnohé zase pod tíhou všech povinností a také pod vlivem zkušeností z dětství nebo mládí tuto ženskou stránku v sobě potlačily.
Vyrovnat ženskou a mužskou stránku v sobě mi trvalo roky
Já sama jsem už v mládí pojala nějaké, z mého dnešního pohledu, absurdní přesvědčení, že citlivost a křehkost znamená slabost. Stačilo pár nepříjemných zážitků a já jako vysoce citlivá osoba, jsem došla k závěru, že tuhletu svou stránku dávat najevo mi bude na škodu. Rozmarnost nebo rozpustilost jsem používat nemohla, protože by mi to v žádném případě doma neprošlo. A protože jsem se v mládí a vlastně dodnes pohybovala v rockerském prostředí, nedělalo mi problémy dávat najevo spíš mužské aspekty své osobnosti. Když k tomu připočtu fakt, že jsem hodně po svém tátovi, výsledek byl poměrně jasný.
Většinu života jsem žila sama a starala se o děti. Musela jsem zastat mámu, tátu, kamarádku. A podobně je na tom spousta z nás. Jak jsem měla potlačené ženské aspekty své osobnosti, až mi bylo nepříjemné prostředí, ze kterého doslova stříkal estrogen. Až po letech mi došlo, že je v tom něco špatně. Nejen pro mě samotnou, ale i ve vztazích. Pro spoustu chlapů jsem byla prostě kámoš. Se kterým je fajn zajít na koncert nebo na pivo. Navíc poměrně výrazná osobnost, a to některé vyloženě odrazovalo.
Učila jsem se postupně, jak přijmout i svou ženskou stránku. Jak projevit svou ženskost nejen tím, jak vypadám, co nosím, ale i tím, jak se projevuji navenek. Dovolit si být slabá, požádat o pomoc, nosit šatičky, kytičky, být rozmarná a bezprostřední. Někdy by si člověk měl radši zalepit pusu než řekne „já to udělám“ nebo „já to odnesu“ a „useknout“ ruku než to bude chtít udělat. Když máte vedle sebe chlapa, prostě ho o to požádejte. Vím, že je někdy těžké říct „já to neumím„, když to možná umíte a třeba i lépe. Ale zapomeňte na to. Žádejte o pomoc, žádejte o pochopení, dovolte si být slabá. A když vám někdo pomůže, zapomeňte na kritiku toho, že jste si to představovala jinak. Prostě poděkujte a dejte najevo radost. Nechtějte dokonalost, oceňte to, že ten druhý něco pro vás udělal. Jinak se na to příště vykašle.
Často zapomínáme na to, že ženskost a ženství je o přijímání, mužství o dávání. Neumíme přijímat lichotky, dárky, pomoc. Někdy máme pocit, že si to nezasloužíme, že to zvládneme samy (a možná lépe), že se to nehodí a spoustu jiných výmluv. Naučme se to znovu. Dovolme si to.
Takže naučme se znovu být ženami se vším sex-appealem a schopností přijímat.
- Dejme najevo to, že jsme sexuální bytosti. Vzpomeňme si na to, jak jsme ji dávaly najevo dříve a znovu to začleňme do svého života.
- Nosme šaty, sukně, něco, co nám opravdu sluší a budeme v tom vypadat opravdu žensky. Aspoň občas.
-
Nechtějme zvládat úplně všechno. Nemá to smysl. Raději si začněme více užívat života a požitkářsky si ho vychutnávat (určitá míra požitkářství je fakt sexy ).
- Nechtějme mít všechno stále pod kontrolou. Nechme někdy věci jen být, nechat je, ať se stanou, dát jim volný průběh. Uvolníme si tím kapacitu sami pro sebe, pro život, pro radost.
- Žádejme o pomoc. Druzí nakonec budou rádi, že mohou pomoci a že jsme je poctily takovou důvěrou.
- Dovolme si přijímat - lichotky, poklony, dárky. Prospěje to nejen nám, ale potěší to i ty, kteří nás chtějí obdarovat (zkuste si to představit opačně - někomu něco dáváte a on to odmítne. Nejspíš se nebudete cítit moc dobře.)
-
Žádejme o to, co chceme. Protože dokud nepožádáme, nemusíme taky nic dostat. Ostatní fakt nejsou jasnovidci.
- Buďme rozmarné. I trocha rozmarnosti k ženství patří.
- Přidejme občas i trochu živočišnosti - berme si příklad z Italek. Buďme vášnivé, živelné, dynamické a užívejme si radosti ze života.
-
Trocha tajemnosti občas taky nezaškodí
- Buďme i nadále citlivé, chápající, soucitné. Ale nebuďme oběti, které to vnímají jako svou oběť ostatním.
- Pečujme o sebe. S plnou parádou. Projevíte tím lásku k sobě samotné, že si dopřejete péči o svou vlastní osobu. A ostatní ve vás uvidí tu královnu, kterou jste.
-
Nechme projevit všechny své stránky. Žena je bytostí proměnlivou, je v ní spousta aspektů, spousta archetypů. Někdy v průběhu života používáme jen roli manželky a matky. Ale to je pro život dost málo. A sex-appeal v tom není žádný. Je v ní i milenka, čarodějnice, bohyně. Pro některé muže je to náročné chápat proměnlivost ženy, ale na druhou stranu... To je na ženě fascinující, její proměnlivost, jako proměnlivost přírody. Někdy jemná a citlivá, moudrá a chápavá, jindy bouřící a vášnivá, a jindy třeba zase temná a zuřivá. Stejně jako nás přitahuje v mužích jejich stabilita, to že se o ně můžeme opřít, ženina proměnlivost je jejím darem.
A nezapomeňte! Je úplně jedno, kolik nám je let. Stejně jako muži, i ženy mohou být v každém věku krásné, přitažlivé a sexy.
-
-
⚘By-Tim -
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
.jpg"
data-title=""
data-description="Sophia Loren si zachovává půvab i ve zralém věku">
⚘By-Tim.jpg"
alt=""/>
Foto – pinterest.com
Líbil se vám článek? Dejte mu To se mi líbí nebo ho sdílejte níže
Jsem průvodcem žen v jejich sebepřijetí, sebeprezentaci a vytvoření zdravého a spokojeného života a jedinečného, originálního a inspirativního a stylu.
Mou vášní je inspirovat a vést ženy ve znovunalezení jejich unikátní osobnosti, krásy a charismatu, pulsující životní energie, zdravého těla a mladistvého elánu. K odvaze být samy sebou a ukazovat jim, že každá z nás může být v jakémkoli věku duchem mladá, svobodná a je jediným neopakovatelným originálem.
Jinak jsem docela normální ženská, rozpuk mládí mám už definitivně za sebou, životem značně otřískaná, nicméně fasáda stále zachovalá, „a interiér“ víceméně v původním stavu Jako správný introvert miluju knížky, filmy, muziku, fotky a umění vůbec, ale také módu a design. Taky ráda tvořím. Kdeco. Některé výrobky můžete najít v části „obchod“. Část extroverta ve mně mne i v 50 táhne na koncerty a rockové festivaly a různé jiné akce a nejspíš může i za tyhle stránky…
Celý můj příběh si můžete přečíst zde https://jednodusevpohode.cz/muj-pribeh/
Tady máte další várku sladkých životních potěšení
A pokud chcete dostávat další inspirující seznamy a články, připojte se k naší skupině na facebooku “Jednoduše v pohodě” nebo stejnojmenné stránce.
Jsem průvodcem žen v jejich sebepřijetí, sebeprezentaci a vytvoření zdravého a spokojeného života a jedinečného, originálního a inspirativního a stylu.
Mou vášní je inspirovat a vést ženy ve znovunalezení jejich unikátní osobnosti, krásy a charismatu, pulsující životní energie, zdravého těla a mladistvého elánu. K odvaze být samy sebou a ukazovat jim, že každá z nás může být v jakémkoli věku duchem mladá, svobodná a je jediným neopakovatelným originálem.
Jinak jsem docela normální ženská, rozpuk mládí mám už definitivně za sebou, životem značně otřískaná, nicméně fasáda stále zachovalá, „a interiér“ víceméně v původním stavu Jako správný introvert miluju knížky, filmy, muziku, fotky a umění vůbec, ale také módu a design. Taky ráda tvořím. Kdeco. Některé výrobky můžete najít v části „obchod“. Část extroverta ve mně mne i v 50 táhne na koncerty a rockové festivaly a různé jiné akce a nejspíš může i za tyhle stránky…
Celý můj příběh si můžete přečíst zde https://jednodusevpohode.cz/muj-pribeh/
Seznam radostí a potěšení 2
Všichni chceme prožívat šťastný život, ale občas se neumíme radovat z toho všeho krásného, co v životě máme a co nám dělá radost a projevovat za to vděčnost – píšu o tom zde https://www.jednodusevpohode.cz/5-pomocniku-k-posileni-seb…/. Proto jsem se rozhodla každý týden sepsat 10 milých a krásných věcí, které mě těší. Nebo těší lidi, které znám. V komentářích můžete doplnit to, co těší vás.
Tady máte další várku sladkých životních potěšení
Pokud se Vám seznam líbí, dejte mu “To se mi líbí” nebo ho sdílejte s přáteli A pokud chcete dostávat další inspirující seznamy a články, připojte se k naší skupině na facebooku “Jednoduše v pohodě” nebo stejnojmenné stránce.
Jsem průvodcem žen v jejich sebepřijetí, sebeprezentaci a vytvoření zdravého a spokojeného života a jedinečného, originálního a inspirativního a stylu.
Mou vášní je inspirovat a vést ženy ve znovunalezení jejich unikátní osobnosti, krásy a charismatu, pulsující životní energie, zdravého těla a mladistvého elánu. K odvaze být samy sebou a ukazovat jim, že každá z nás může být v jakémkoli věku duchem mladá, svobodná a je jediným neopakovatelným originálem.
Jinak jsem docela normální ženská, rozpuk mládí mám už definitivně za sebou, životem značně otřískaná, nicméně fasáda stále zachovalá, „a interiér“ víceméně v původním stavu Jako správný introvert miluju knížky, filmy, muziku, fotky a umění vůbec, ale také módu a design. Taky ráda tvořím. Kdeco. Některé výrobky můžete najít v části „obchod“. Část extroverta ve mně mne i v 50 táhne na koncerty a rockové festivaly a různé jiné akce a nejspíš může i za tyhle stránky…
Celý můj příběh si můžete přečíst zde https://jednodusevpohode.cz/muj-pribeh/
Seznam radostí a potěšení 1
Všichni chceme prožívat šťastný život, ale občas se neumíme radovat z toho všeho krásného, co v životě máme a co nám dělá radost a projevovat za to vděčnost. Když jsem psala e-book 5 pomocníků, ve kterém hovořím a radosti a vděčnostech, o přínosu takového seznamu radostí a potěšení a deníčku vděčnosti, uvědomila jsem si, že to třeba někomu může pomoci – vidět to napsané. Černé na bílém. Že je tolik věcí, za které může být člověk vděčný a které mu přináší radost. Zatím si třeba deníček vděčnosti nepíše, ani to, co ho potěšilo během dne. Ale že když to uvidí sepsané, může ho to motivovat k tomu, aby si začal sepisovat svůj vlastní seznam.
Proto jsem se rozhodla každý týden sepsat 10 milých a krásných věcí, které mě těší. Nebo těší lidi, které znám. V komentářích můžete doplnit to, co těší vás.
Tady máte první várku sladkých životních potěšení
Pokud se Vám seznam líbí, dejte mu „To se mi líbí“ nebo ho sdílejte s přáteli A pokud chcete dostávat další inspirující seznamy a články, připojte se k naší skupině na facebooku „Jednoduše v pohodě“ nebo stejnojmenné stránce.
Jsem průvodcem žen v jejich sebepřijetí, sebeprezentaci a vytvoření zdravého a spokojeného života a jedinečného, originálního a inspirativního a stylu.
Mou vášní je inspirovat a vést ženy ve znovunalezení jejich unikátní osobnosti, krásy a charismatu, pulsující životní energie, zdravého těla a mladistvého elánu. K odvaze být samy sebou a ukazovat jim, že každá z nás může být v jakémkoli věku duchem mladá, svobodná a je jediným neopakovatelným originálem.
Jinak jsem docela normální ženská, rozpuk mládí mám už definitivně za sebou, životem značně otřískaná, nicméně fasáda stále zachovalá, „a interiér“ víceméně v původním stavu Jako správný introvert miluju knížky, filmy, muziku, fotky a umění vůbec, ale také módu a design. Taky ráda tvořím. Kdeco. Některé výrobky můžete najít v části „obchod“. Část extroverta ve mně mne i v 50 táhne na koncerty a rockové festivaly a různé jiné akce a nejspíš může i za tyhle stránky…
Celý můj příběh si můžete přečíst zde https://jednodusevpohode.cz/muj-pribeh/
Již v legendárním českém filmu se praví: „Štěstí? Co je štěstí? Muška jenom zlatá.“ Je ale otázkou, co si každý z nás pod pojmem štěstí představí. Jestli patří k lidem, kteří celý život vyhlížejí něco velkého, co jim život přinese nebo k lidem, kteří preferují drobné každodenní radosti. Přitom právě malé věci jsou velké věci. Platí to v životě, v módě, v každé činnosti, kterou děláme, ve všem. Celek se nachází v detailu.
A co třeba výhra v loterii?
Několikrát jsem četla, že vědci přišli se zjištěním, že velká událost, jako třeba výhra v loterii, lidem přinese pocit štěstí jen krátkodobě a tenhle pocit se vyskytuje v jakési velké sinussoidě. Jednoduše řečeno najednou obrovská radost, která vzápětí stejně rychle zmizí, jako se objevila. A vše je za chvíli při starém. Zatímco lidé, kteří často mají v životě málo, jsou naučení si najít radosti v každodenním životě. Většinou jsou to jen malé věci, nicméně jejich pocit štěstí je trvalejší.
Proč nám to jde tak ztuha?
Co jsem si všimla, moc lidí to neumí. Radovat se z malých věcí místo toho, aby toužebně vyhlíželi novou práci, nové auto, novou lásku, případně zmiňovanou výhru v loterii v představě toho, že pak přijde to pravé štěstí. A ono to jaksi stále není ono, to pravé, ořechové. Možná chceme všechno najednou a hned. Nemáme čas a možná ani chuť či trpělivost si všímat těch drobností, které nám každodenní život přináší.
Zkusme na to kupecké počty
Přitom si to stačí jednoduše spočítat. Jedna velká věc, která nás v životě potká, bude mít hodnotu třeba 500 bodů. Kolik takových velkých věcí za rok zažijeme? Jednu? Dvě? Možná jen jednu za pár let. Ale buďme k sobě velkorysí a dopřejme si dvě za rok. To máme 1000 bodů. A teď si vezmeme ty malé věci, kterých si obvykle nevšímáme. Bereme je za samozřejmost.
Jaké malé věci nás denně můžou potěšit?
Že jsme se krásně vyspali, že venku hřeje sluníčko, děti nám namalovaly krásný obrázek, vychutnaly jsme si super oběd, atd. Už jen to, že jsme zdraví a v pohodě má obrovskou hodnotu. Takových maličkostí, které si moc neumíme vychutnat je za den obrovské množství. Možná budete překvapeni, kolik. Ale dobře, buďme v tomto případě skromní a počítejme jich za den 5, každou za 1 bod. To máme denně 5 bodů. Když vezmeme, že rok má 365 dní, to máme 1825 bodů. To je docela slušný rozdíl, ne? A to jsme ty malé radosti opravdu podhodnotili.
Co takový „radostný deníček“?
Komu to nejde, může si to zkusit psát. Stačí heslovitě, každý večer:
• fajn pokec s kámoškou
• někdo mě před sebe pustil ve frontě
• a ten sexy chlápek, co se na mě usmál, hned byl den příjemnější
• pracovní porada trvala jen 10 minut, žádné drama, žádný problém, hurá!
• dala jsem si parádní voňavou koupel, skvěle jsem si odpočinula a uvolnila se
a tahle můžete pokračovat dál a dál. Neuvěříte, jak dlouhý seznam to časem bude. Nakonec člověk zjistí, že může mít radost celý den, i když vám ji někdo občas pokazí.
Děkovný rituál
Já tedy deníček nepíšu, ale každý večer před spaním děkuji za ty hezké věci, které mě potkaly. To je v podstatě jedno, komu člověk děkuje. Jestli Bohu, Vesmíru, sobě či čemukoliv. Podstatný je ten pocit vděčnosti za život a dary, které máte. A i když to občas tak nevypadá a máme pocit, že náš život je jedna velká černá můra, zjistíme, že tomu vlastně vůbec tak není. Alespoň v mém případě tomu tak bylo. Z ženské, které přátelé říkali „ty máš pořád takovou smůlu, to snad není ani možné!“ je šťastný člověk přes všechny možné peripetie, nemoci a průšvihy. Ale tak zas, být permanentně šťastní by byla docela nuda, ne? Nemůžeme poznat světlo, aniž bychom poznali tmu.
A jak to máte vy? Umíte se radovat z malých věcí a být vděční za to, co máte? Máte nějakou radu, jak si pocit štěstí ze života vybudovat?
Foto: Pixabay.com
Líbil se vám článek. Dejte mu To se mi líbí nebo ho sdílejte níže
Jsem průvodcem žen v jejich sebepřijetí, sebeprezentaci a vytvoření zdravého a spokojeného života a jedinečného, originálního a inspirativního a stylu.
Mou vášní je inspirovat a vést ženy ve znovunalezení jejich unikátní osobnosti, krásy a charismatu, pulsující životní energie, zdravého těla a mladistvého elánu. K odvaze být samy sebou a ukazovat jim, že každá z nás může být v jakémkoli věku duchem mladá, svobodná a je jediným neopakovatelným originálem.
Jinak jsem docela normální ženská, rozpuk mládí mám už definitivně za sebou, životem značně otřískaná, nicméně fasáda stále zachovalá, „a interiér“ víceméně v původním stavu Jako správný introvert miluju knížky, filmy, muziku, fotky a umění vůbec, ale také módu a design. Taky ráda tvořím. Kdeco. Některé výrobky můžete najít v části „obchod“. Část extroverta ve mně mne i v 50 táhne na koncerty a rockové festivaly a různé jiné akce a nejspíš může i za tyhle stránky…
Celý můj příběh si můžete přečíst zde https://jednodusevpohode.cz/muj-pribeh/
Říká se, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Další podobné rčení, méně známé, je že „pánbůh peče oplatky, ale nerozdává je teplé.“ Obě pojednávají o jakési boží spravedlnosti, kdy na každého jednou dojde. Všichni věřící se samozřejmě můžou utěšovat představou posledního soudu nebo karmy, ti ostatní doufají, že se to těm lidem prostě nějak vrátí, optimálně co nejdříve . Včetně mě.
Máte chuť na pomstu?
Pokaždé, když mi někdo něco provedl, měla jsem v prvotním záchvatu vzteku chuť dotyčnému či dotyčné „zakroutit krkem“. Navíc když jsem viděla, jak jsou tihle lidé naprosto v pohodě, bez jakýchkoliv výčitek svědomí či pocitů viny. Ale protože jako čarodějky věřím tomu, že co vyšleš, se ti vrátí, raději to nechám plavat. Čarodějky říkají, tuším, že se ti vše, co, vrátí 3x. Já nevím, ono bohatě stačí jednou, tak nač jen tak zbytečně pokoušet osud? Pomsta může být sladká. Ale nikdo nevíme, čím bude nakonec vykoupena. Nakonec na to pamatují i stará lidová rčení „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“ a podobné.
Existuje boží spravedlnost?
Faktem je, že si většinou představujeme, že se dotyčným osobám přihodí něco podobného, co provedli oni nám, ale mám pocit, že to je trochu jinak. Už několikrát jsem viděla, že se lidem, kteří mě nějak podrazili, stalo něco hodně nepříjemného, i když z úplně jiného soudku, než bylo to, provedli oni mně. A tak myslím, že ona „boží spravedlnost“ opravdu existuje, i když funguje trochu jinak, než jsme si zpravidla mysleli. Asi prostě raní člověka na jeho citlivém místě. Nestane se mu to, co provedl nám, protože to jeho slabé místo není.
A tak už dávno na tyhle lidi ani nejsem naštvaná. Říkám si, že na každého jednou dojde. Boží mlýny melou, i když trochu pomalu, ale jistě. Ale melou taky v našem případě, tak bychom si měli dávat pozor, aby se nám nevracely naše špatné skutky, ale jen ty dobré.
A jaká je vaše zkušenost s božími mlýny? Zažili jste v životě nějaký výrazný příklad?
Líbil se vám článek? Dejte mu To se mi líbí nebo ho sdílejte níže
Jsem průvodcem žen v jejich sebepřijetí, sebeprezentaci a vytvoření zdravého a spokojeného života a jedinečného, originálního a inspirativního a stylu.
Mou vášní je inspirovat a vést ženy ve znovunalezení jejich unikátní osobnosti, krásy a charismatu, pulsující životní energie, zdravého těla a mladistvého elánu. K odvaze být samy sebou a ukazovat jim, že každá z nás může být v jakémkoli věku duchem mladá, svobodná a je jediným neopakovatelným originálem.
Jinak jsem docela normální ženská, rozpuk mládí mám už definitivně za sebou, životem značně otřískaná, nicméně fasáda stále zachovalá, „a interiér“ víceméně v původním stavu Jako správný introvert miluju knížky, filmy, muziku, fotky a umění vůbec, ale také módu a design. Taky ráda tvořím. Kdeco. Některé výrobky můžete najít v části „obchod“. Část extroverta ve mně mne i v 50 táhne na koncerty a rockové festivaly a různé jiné akce a nejspíš může i za tyhle stránky…
Celý můj příběh si můžete přečíst zde https://jednodusevpohode.cz/muj-pribeh/
Je pozitivní myšlení jen klišé? Stále se o něm mluví, docela už to leze i na nervy. Obzvlášť těm, kteří s tím optimismem trochu bojují. Lidé jsou různí, nejen že se říká, ale je to tak. Obvykle se dělí na pesimisty, optimisty a realisty. Pesimisté o sobě s oblibou tvrdí, že jsou realisté. Možná je to jen můj dojem, ale mám pocit, že určitý negativní postoj a věčné stěžování si je jakýsi český národní sport. Buď je moc horko nebo málo horko, buď moc prší nebo málo prší, v zimě moc zima, moře je moc slané, štve nás manžel/ka, děti, soused/ka, šéf v práci a vůbec všechno stojí za prd. No jo, většinou to tak je. A co s tím můžeme udělat? Nic.
Čím je způsobeno nastavení optimismu nebo pesimismu?
A pak tu máme zase optimisty. Dnes se mnohým z nich říká pejorativně „sluníčkáři“. A dost možná někdy oprávněně. Plují na růžovém obláčku. Všechno v životě je zalité sluncem, problémy neexistují, všechny milují a dostane se vám od nich celá škála rad do života, jak být šťastným. Až na to, že když se pořádně na jejich život podíváte, mockrát to taková růžová idyla ani zdaleka není.
Nevím, jestli je něco jako národní povaha či nějaké vědomí národa, ale rozhodně si myslím, že tady hraje velký vliv zeměpisná poloha té které, země, národa a množství slunce s tím spojené. Sluníčko nabuzuje, takže není divu, že v zemích, kde je slunečního svitu stále hodně, jsou vlastně všichni stále „happy“ . A naopak tam, kde je slunečního svitu naopak málo, jako třeba v severských zemích, je vysoká míra deprese a sebevražd.
A jak to máme my, v našich zeměpisných šířkách?
Ale my to máme tak napůl, takže se můžeme rozhodnout. Rozhodnout se, nad čím se má cenu vztekat, protože to mohu změnit a co prostě a jednoduše přijmout, protože s tím nic nenadělám. A pokud je to možné, naučit se z toho těšit. V létě se těšit z tepla a sluníčka a neočekávat zimu a v zimě naopak. Nakonec se přistihnete u toho, že se vám líbí, jak tak venku krásně prší anebo že je venku taková slota, že by ani psa nevyhnal a vy si můžete spokojeně sedět doma v teple a koukat ven.
Co s tím můžeme udělat?
Šéfa ani manžela nevyměníte (tedy většinou), tak se zkuste raději soustředit se na to, co je na nich fajn. A to co vám vadí, nad tím nějak přimhouřit oči, přejít to a nebrat si to osobně. A když budete takhle měnit postoj ke všemu, zjistíte, že je všechno daleko lepší než se původně zdálo.
Je tohle pozitivní myšlení? Snad ano. Ale já bych spíš řekla, že je to v podstatě realismus, protože vidíte věci jaké jsou. Ani příliš černé ani příliš růžové.
Jako příklad by nám mohli sloužit Italové. Jejich radost ze života je nakažlivá. Zkusme si ten život užít podobně jako oni.
„Bože, dej mi sílu, ať mohu změnit to, co změnit můžu.
Bože, dej mi odvahu, ať nechám být to, co změnit nemůžu.
A dej mi moudrost, ať jedno od druhého dokážu od sebe rozeznat.
Líbil se vám článek? Dejte mu To se mi líbí nebo ho sdílejte níže
Jsem průvodcem žen v jejich sebepřijetí, sebeprezentaci a vytvoření zdravého a spokojeného života a jedinečného, originálního a inspirativního a stylu.
Mou vášní je inspirovat a vést ženy ve znovunalezení jejich unikátní osobnosti, krásy a charismatu, pulsující životní energie, zdravého těla a mladistvého elánu. K odvaze být samy sebou a ukazovat jim, že každá z nás může být v jakémkoli věku duchem mladá, svobodná a je jediným neopakovatelným originálem.
Jinak jsem docela normální ženská, rozpuk mládí mám už definitivně za sebou, životem značně otřískaná, nicméně fasáda stále zachovalá, „a interiér“ víceméně v původním stavu Jako správný introvert miluju knížky, filmy, muziku, fotky a umění vůbec, ale také módu a design. Taky ráda tvořím. Kdeco. Některé výrobky můžete najít v části „obchod“. Část extroverta ve mně mne i v 50 táhne na koncerty a rockové festivaly a různé jiné akce a nejspíš může i za tyhle stránky…
Celý můj příběh si můžete přečíst zde https://jednodusevpohode.cz/muj-pribeh/
Stres, přepracovanost, deprese, nemoci, syndrom vyhoření, … to vše známe z našich životů. Ale musí tomu tak být? Měli to tak i naši předci v minulých stoletích? Asi ne. Ale nedělejme si iluze, oni zas měli jiné věci, které už zase dnes tak moc nemáme my.
Každodenní tlak je obrovský
Řešíme obrovský každodenní tlak na výkonnost, vzhled, dokonalost. Jsme bombardováni přemírou podnětů, které ani nestíháme vnímat a už vůbec ne do hloubky vstřebat. Všechno chceme a chceme to hned, včera bylo pozdě. Hádejte, co to s námi udělá? Jak dlouho to naše tělo a duše vydrží? Je to jako s pružinou. Nemůžete ji natahovat do nekonečna. Jednou pružit přestane. Nebo se rovnou přetrhne. Jak z toho ven?
Víte, na koho se obrátit?
Co uděláte, když potřebujete nějakou radu? Zeptáte se přítele. V soutěžích přítele na telefonu. A upřímně, kdo to s vámi myslí vždycky nejlíp? Kdo vás nejlíp zná? Kdo ví, jak fungujete? No přece vy sami. Vaše tělo a vaše duše. Tak proč jim lidé málokdy umí naslouchat? Protože abyste je slyšeli, co vám chtějí říct, musíte se zastavit, zklidnit, ztišit a poslouchat, co vám chtějí říct. Někdy nám to chtějí říct tak moc a tak dlouho a my pořád ne a ne poslouchat, až pohár trpělivosti přeteče a objeví se nemoc, problém. Až zpětně si uvědomíme, jak moc naše tělo a duše volaly o pomoc.
Zastavme se a vnímejme
Zastavme se. Vnímejme, co cítíme, Kde nás píchá, tlačí, svírá. Kdy cítíme bolest fyzickou nebo psychickou. Přemýšlejme, co tomu předcházelo. Co je příčina a co je následek. Naučme se rozlišovat, co jsou touhy a přání mé a co nám implantovali rodiče, škola, společnost, přátelé a další.
Nemusíme být dokonalí. Nemusíme mít dokonale uklizeno, být dokonalé manželky, matky, hospodyňky, pracovnice, milenky, atd. Okna nám neutečou, manžel může večeři udělat místo nás, v práci nakonec vždycky budeme zastupitelní. Naučme se říkat ne a odpočívat.
Kdo je váš nejlepší kamarád?
Když se naučíte poslouchat svoje tělo a svou duši, získáte dva nerozlučné přátele, na které se můžete spolehnout. Už vás nikdo nebude moci dotlačit někam, kam nechcete, protože budete vědět, kdy to pro vás je a kdy není dobré. To, že jste přepracovaná nebo že se blíží nemoc, budete vědět dopředu a můžete se vyvarovat mnohem větších problémů. Vaše tělo si samo řekne o to, co potřebuje i v jídle. Pamatuji si, jak jsem jednou po vyčerpávající nemoci dostala obrovskou chuť na zeleninový salát. Já, která se zeleninovým salátům vždycky spíš vyhýbala. Prostě si tělo řeklo o přísun vitamínů a dalších látek. Může to být i chuť na sladké, kdy tělo potřebuje dodat energii (nezaměňovat s tím, když nás honí mlsná a my každý večer zbaštíme celou čokoládu). Když potřebujete jen dodat energii, zjistíte, že vám z té čokolády nakonec stačí pouhých pár kousíčků.
Jakmile se spřátelíte se svou duší, můžete najednou překvapivě zjistit, že vás vůbec nenaplňuje vysoce stresující manažerská pozice, že takovou práci vykonáváte spíš kvůli tlaku okolí a společnosti a finančnímu zajištění a že chcete třeba raději pečovat o opuštěná zvířata nebo odjet zachraňovat deštný prales. Jen pozor na to, aby taková změna nebyla jen útěk od problémů. Ale vaše duše by to měla poznat.
A co je taky důležité – vaše duše a vaše tělo jsou přátelé na celý život. Zůstanou s námi celý náš život. Chovejme se proto k nim s láskou a respektem.
A co vy? Přátelíte se taky sami se sebou?
Líbil se vám článek? Dejte mu To se mi líbí nebo ho sdílejte níže
Jsem průvodcem žen v jejich sebepřijetí, sebeprezentaci a vytvoření zdravého a spokojeného života a jedinečného, originálního a inspirativního a stylu.
Mou vášní je inspirovat a vést ženy ve znovunalezení jejich unikátní osobnosti, krásy a charismatu, pulsující životní energie, zdravého těla a mladistvého elánu. K odvaze být samy sebou a ukazovat jim, že každá z nás může být v jakémkoli věku duchem mladá, svobodná a je jediným neopakovatelným originálem.
Jinak jsem docela normální ženská, rozpuk mládí mám už definitivně za sebou, životem značně otřískaná, nicméně fasáda stále zachovalá, „a interiér“ víceméně v původním stavu Jako správný introvert miluju knížky, filmy, muziku, fotky a umění vůbec, ale také módu a design. Taky ráda tvořím. Kdeco. Některé výrobky můžete najít v části „obchod“. Část extroverta ve mně mne i v 50 táhne na koncerty a rockové festivaly a různé jiné akce a nejspíš může i za tyhle stránky…
Celý můj příběh si můžete přečíst zde https://jednodusevpohode.cz/muj-pribeh/
Blog pro ženy, které jsou už krapet životem otřískané a přesto nebo právě proto si dokázaly udržet nadhled, radost ze života a jsou stále duchem mladé. Nebo se o to alespoň snaží. Radost ze života, pohodu, nadhled a svěžest si můžeme uchovat po celý život, záleží jen na nás. Ale jak si udržet nadhled, radost ze života a duševní mládí?
Kdo jsem
Jsem úplně normální ženská. I když občas vlastně docela nenormální. Rozpuk mládí už mám dávno za sebou a taky všechny možné životní peripetie. Trvalo mi roky, než jsem se některé věci naučila, s některými záležitostmi vyrovnala a našla pohodový život. A o tom by měly být tyhle stránky. To, co každodenně řešíme – jak být šťastnější a spokojenější. Jak vypadat dobře. A jak na to, abychom si mohly říct „Jo, žiju fajn pohodový život. Jsem šťastná.“
Úvahy, postřehy, zkušenosti, návody, tipy a triky jak dospět k jednoduššímu a pohodovějšímu životu, k lepšímu vzhledu. Nemám patent na rozum, nikdo nemá. A zkušenosti jsou nepřenosné. Ale mohou být inspirativní. Ale tu cestu musí každý projít sám, vlastním způsobem, vlastním tempem.
Doplňte ty své náhledy, zkušenosti … souhlasíte – nesouhlasíte, máte jinou zkušenost, radu, napište ji. Každý máme jiný pohled na věc, na život, jinou zkušenost, na každého funguje něco jiného. Pomozme si navzájem. Něco na způsob „ženy ženám“ , „muži mužům“, „lidé lidem“.
Jsem průvodcem žen v jejich sebepřijetí, sebeprezentaci a vytvoření zdravého a spokojeného života a jedinečného, originálního a inspirativního a stylu.
Mou vášní je inspirovat a vést ženy ve znovunalezení jejich unikátní osobnosti, krásy a charismatu, pulsující životní energie, zdravého těla a mladistvého elánu. K odvaze být samy sebou a ukazovat jim, že každá z nás může být v jakémkoli věku duchem mladá, svobodná a je jediným neopakovatelným originálem.
Jinak jsem docela normální ženská, rozpuk mládí mám už definitivně za sebou, životem značně otřískaná, nicméně fasáda stále zachovalá, „a interiér“ víceméně v původním stavu Jako správný introvert miluju knížky, filmy, muziku, fotky a umění vůbec, ale také módu a design. Taky ráda tvořím. Kdeco. Některé výrobky můžete najít v části „obchod“. Část extroverta ve mně mne i v 50 táhne na koncerty a rockové festivaly a různé jiné akce a nejspíš může i za tyhle stránky…
Celý můj příběh si můžete přečíst zde https://jednodusevpohode.cz/muj-pribeh/